Program kvantitativního uvolňování je oblíbeným nástrojem poslední doby. Centrální banky se prostřednictvím nákupu vybraných aktiv snaží primárně podpořit růst cen, přičemž souběžně s tím i samotnou ekonomiku. Tato snaha se nutně projevuje i na akciových trzích, kde však narážíme na markantní rozdíl, který bude hrát roli především v době příštího kolapsu trhů. Proč je tedy jedna verze QE „toxická“ a druhá nikoliv?
Na to, že není „QE“ jako „QE“, poukázal ve své poslední studii expert na politiku kvantitativního uvolňování ze Societe Generale Andrew Lapthorne. Jeho vysvětlení začíná připomínkou vrcholu akciových trhů z roku 2014. Od té doby byl v případě britských a evropských akcií pozorován propad o 27 a 20 %, sledovaný v dolarovém vyjádření indexů MSCI. V USA a Japonsku byl však pozorován růst, a to o 10 a 6 %. Proč? Podle Lapthorna je to dáno politikami centrálních bank, které se možná zdají podobné, ovšem ve skutečnosti nejsou.
„V USA vedla uvolněná měnová politika k hromadnému vydávání korporátních dluhopisů, a tedy i k zadlužování,“ přepisuje server Zero Hedge Lapthoronova slova. „Důsledkem toho byly zvýšené zpětné odkupy vlastních akcií, díky čemuž se QE „zabydlelo“ v rozvahách samotných podniků. V případě Japonska je to naopak. Bank of Japan jednoduše skupuje akcie napřímo. Rozdíl je v tomto případě markantní. Pokud dojde na pád akciových trhů, v případě země vycházejícího slunce se projeví v rozvaze centrální banky, zatímco v USA jej pocítí primárně samy firmy, které pak budou nuceny propouštět a osekávat své kapitálové výdaje.“
Japonský scénář v Evropě. Bude ECB nakupovat akcie?
Lapthornovu myšlenku potvrzují i samotná data. Zatímco ve Spojených státech zadlužení firem od roku 20214 rostlo, v případě Japonska tomu bylo právě naopak. Na základě toto tak dochází k závěru, že v případě další finanční krize, by se následky japonské měnové politiky ukázaly jako relativně mírnější, co se týče dopadů na ekonomiku, zatímco v případě USA by byl pozorován přesný opak.
„Ve světe minimálního ekonomického růstu je dluh nebezpečný,“ míní expert. „Ve světě padajících cen se však stává toxickým. Japonské firmy to po letech vlastních zkušeností chápou, a proto se oddlužují. Ty americké však až bláznivě činí pravý opak.“
Japonsko vs. USA pokračování
Lapthornova studie posloužila jako podklad jeho kolegovi a stratégovi Albertu Edwardsovi. Podle něj si japonská centrální banka vede se svým programem kvantitativního uvolňování poměrně dobře. Oslabený jen jako výsledek metody přímých nákupů nastartoval obnovu zisků japonských společností, aniž by je donutil se zadlužovat. Míra dovozní inflace se postupně zvyšovala, což se pozitivně projevilo v nastartování cyklu navyšování mezd. Pak však přišel zvrat v podobě posílení jenu.
„Bank of Japan umožnila zpevnění domácí měny, což celý cyklus zastavilo,“ míní Edwards. „Tímto krokem tak zcela zmrazila výbornou šanci na pokračující obnovu japonské ekonomiky.“
Centrální banky se „nafukují“ nejrychleji za posledních 5 let
I tak má ale země vycházejícího slunce prokazatelně lepší postavení, obzvláště pokud je řeč o možné další krizi. Edwards v tomto směru poukazuje na fakt, že 55 % japonských firem disponuje mnohem větším objemem hotovosti ve srovnání se zadlužením. V případě USA se ten samý stav týká méně jak 20 % podniků, které jsou součástí indexu S&P 500.
„Vezmeme-li v potaz poměr hotovosti a dluhu a k tomu aktuální úrovně ukazatelů P/E japonských a amerických firem, ve kterém zemi přednastavil tamní program QE trhy k mnohem většímu propadu? Odpověď je jasná, mnohem hůře na tom budou Spojené státy.“
