Kohout, Robejšek, Zelený: Čeká nás další krize?

Je možné, že jsme na prahu další velké hospodářské krize? Co by ji mohlo odstartovat a jaké by byly příčiny? Jak by se projevila ve světě i v Česku a lze rizika vzniku krize snížit? Na tyto otázky odpovídají v anketě Institutu 2080 ekonomové a jeho spolupracovníci Pavel Kohout, Petr Robejšek a Milan Zelený. 

Očekáváte v nejbližší době další zásadní projevy hospodářské krize/recese?

Pavel Kohout: Upozornil bych, že krize a recese jsou dvě velmi odlišné věci, ačkoli i někteří ekonomové je bohužel používají jako synonyma. Recese je pouhý pokles ekonomického výstupu bez dlouhodobých následků. Krize je vážná havárie systému, která má zpravidla za následek recesi, ale může mít i celou řadu jiných důsledků, včetně politických, strukturálních, právních, atd. V normálních podmínkách se recese objevuje zhruba jednou za sedm let, ale nepravidelně. Krize se objevují méně často a jsou ještě hůře předvídatelné.

Petr Robejšek: Prasknutí finanční bubliny. Kolapsy bank zejména v Číně a v jižní Evropě. 

Milan Zelený:  Nejde o projevy krize/recese, ale o projevy sekulární transformace/metamorfózy (podle evoluční vyspělosti ekonomik). Jelikož ekonomická věda neumí odlišit jevy krize od jevů transformace, je to vše jediný „Eintopf“, zvaný střídavě krize nebo recese.

Robejšek: Je to válka, už není čas slov

Pokud ano, jaké budou podle vás hlavní příčiny?

Pavel Kohout: Zatímco recese nemívají svůj zvláštní charakter, každá krize má trochu jiné příčiny a odlišnou mechaniku. Napsal jsem článek do Lidových novin o jednom možném neobvyklém zahájení bankovní krize (Bankéřské hrátky s ohněm – Budoucí finanční krize může být způsobena zápornými sazbami, LN 9.2.2016), které tu ještě nebylo. Ale není to prognóza, spíše spekulace.

Petr Robejšek: Ty hlavní z mnoha jsou:

– Rozvinuté země se nacházejí na prahu éry zpomaleného nebo spíše stagnujícího růstu

– Prohlubuje se rozpor mezi reálnou a virtuální ekonomikou

Milan Zelený:  Hlavní příčinou je nedostatečná diagnóza: Co se děje a proč? Bez diagnózy není možná „léčba“ (přizpůsobení, adaptace a využití nových příležitostí). Proto státy kopírují jeden druhého, nemají žádnou teorii, pasivně sledují „čísla“ a tvrdohlavě opakují monetaristické a keynesiánské intervence (nebo „investují“ do burzovních spekulací), které manifestně nefungují a fungovat nemohou a nebudou. Selhaly centrální banky, nemají k ekonomice co říci.

Jak moc je takové riziko reálné?

Pavel Kohout: Pravděpodobnost výskytu krize je nenulová, ale přesnější číslo ať po mě nikdo nechce. Pravděpodobnost světové recese je poměrně vysoká, řekněme 80 procent.

Petr Robejšek: Světová ekonomika se již fakticky v recesi nachází.

Milan Zelený: Nejde o riziko, ale o fakta. Špatná diagnóza je horší než žádná. Mluví se o nejdelším „recovery“ v historii, ale nikdo nevysvětluje proč. Z transformace a metamorfózy přece nemůže být žádné „recovery“. Nejde o cyklické krize. Je to jako, že jsme se už vzpamatovali z „krize“ vynálezu zemědělství, nebo z „krize“ nástupu průmyslové revoluce, či ekonomiky služeb po 2. Světové válce. Nyní svět vstupuje do globální recese, díky státním intervencím (tisk peněz a negativní úrokové míry), které brání status quo a oddalují přirozenou transformaci/metamorfózu.

 

 

Jak se podle vás projeví ve světě, v Evropě a v České republice?

Pavel Kohout: Recese mívá obvyklé důsledky: vyšší nezaměstnanost, slabší zisky, a tak dále. Pokud jde o krizi, je možné leccos. Minulá krize převrátila naruby téměř vše, co do roku 2008 v bankovnictví a na finančních trzích fungovalo. Musel jsem kvůli tomu napsat novou učebnici financí (Finance po krizi, první, druhé a třetí vydání).

Petr Robejšek: To jsem již zčásti popsal ve třech předchozích odpovědích a dodávám ještě obecně rostoucí bezpečnostně-politická ohrožení (nemyslím jenom na migrační krizi).

Milan Zelený: Projeví se jen ty sekulární trendy, které jsem zmínil: Čím rozvinutější ekonomika (USA, Japonsko, západní Evropa), tím více; čím méně rozvinutá (Čína, Indie), tím méně. Hospodářsky nezávislé, malé ekonomiky nejméně. Nadějí světového hospodářství jsou Taiwan, Hong Kong, Korea, Singapore a některé oblasti Číny a Indie.

Lze tato rizika z pohledu České republiky nějak snížit?

Pavel Kohout: Původně jsem chtěl napsat stručné „ne“. Napadá mě ale, že věci nejsou tak úplně beznadějné. Něco přece jen dělat lze. Například nepřijímat každou hloupost, která vznikne jako hysterická reakce Bruselu nebo Berlína na krizi. A také nepřijímat euro, neboť až bude eurozóna příště v problémech, solventnější členské státy se nedoplatí. Týká se to i Slovenska.

Petr Robejšek: To je možné pouze středně – a dlouhodobě a sice příkladně těmito opatřeními:

(Poznámka: Vím, že následující doporučení nelze jednoduše a stoprocentně uskutečnit. Jde mi však o to, ukázat směr, kterým by se přiměřená reakce měla ubírat)

– Snaha o co největší soběstačnost ohledně energie a potravin

– Diverzifikace průmyslu

– Koncentrace na posílení domácích středostavovských firem

– Investovat do přiměřené obranyschopnosti země a to převážně zakázkami u českých firem

– Zdokonalovat opatření k udržení pořádku a bezpečnosti na českém území (ani zde mi nejde pouze o migranty)

– Nepřijímat další mezinárodní závazky, protože ty omezují flexibilitu tj. počet možných alternativních rozhodnutí. A ta je již teď existenciálně důležitá

Milan Zelený:  Ekonomika „na českém území“ je vysoce neautonomní, odvozená, závislá a převážně vlastněná zahraničními podniky (výsledek krátkozraké státní politiky rozprodávání kapitálu). Dokud budou Německo a EU víceméně fungovat (což je závislé na fungování Číny, USA a Japonska), pak budou dopady na ČR dočasně mírnější. Nevýhodou je, že se tím udržuje status quo, zvyšuje národní nepřipravenost a tak Čechům rapidně uniká vznikající ekonomika nová, tj. autonomní, digitální, lokální a regionální.

Robejšek: Krvavé obrazy zakrývají finanční krizi

Co může udělat obyčejný člověk, aby tato rizika dopadla na něj osobně co nejméně?

Pavel Kohout: Těžko říci: pokud pracujete ve firmě, která kvůli recesi nebo krizi propouští, asi s tím nic nezmůžete. Napadá mě pracovat na sobě, zvyšovat vlastní kvalifikaci a hodnotu na trhu práce. To lze ale doporučit kdykoli, bez ohledu na krizi.

Petr Robejšek: Investovat myšlenky, peníze a čas do všeho, co v nejširším slova smyslu slouží zabezpečení jeho rodiny; od inteligentních investic až kupříkladu po ochotou podílet se na činnosti aktivních záloh. 

Milan Zelený: Volit si odborníky, kteří moderní ekonomice trochu rozumějí. Přestat důvěřovat oligarchickým mediím. Především se ale začít učit, vzdělávat a připravovat na fungování v Nové ekonomice – především studiem na soukromých, podnikových a podnikatelských školách a univerzitách, nebo i aktivním samostudiem či zapojením se do vznikajících lokálních a regionálních ekonomik. Státní vzdělávací systém již selhal. Pracovat v dotovaném koksu, hnědém uhlí, ropě a oceli, nebo se stát svářečem v éře univerzálních robotů, nelze vnímat jako perspektivní.

Newsletter