Už na střední škole mě fascinovaly debaty o transformaci, privatizaci, liberalizaci cen či změnách vlastnických práv. Tehdy jsem si uvědomil, že by bylo skvělé být součástí ekonomické komunity, řekl v rozhovoru pro Roklen24 viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl. Podle něj je podstatou práce centrálního bankéře dělat vše pro to, aby nikdo nemusel rozumět tomu, co vůbec dělá. Jak bude hlasovat na svém posledním, listopadovém, zasedání bankovní rady, po kterém mu po 12 letech končí mandát? A ustála by česká ekonomika zvýšení sazeb o „netradičních“ 50 bazických bodů?
Když jste dokončil vysokou školu, chtěl jste být centrálním bankéřem?
To já věděl už mnohem dřív. Ovlivnila mě nejvíc revoluce v roce 1989, kdy jsem byl na střední škole. Měli jsme si vybrat nějaký volitelný předmět a já si vybral „Ekonomiku a základy účetnictví“, což mi přijde dnes hezké, jak je to spolu dohromady. No a já jsem tehdy byl úplně fascinovaný debatami, které se vedly o transformaci, privatizaci, liberalizaci cen, změnách vlastnických práv… Všechny ty makroekonomické debaty. V televizi byli lidé, kteří říkali, že existuje vztah mezi kurzem a tím, kolik se vyveze do zahraničí a ze zahraničí doveze. To mě úplně uhranulo. Už tehdy jsem se rozhodnul. To by mohl být můj svět. A tak jsem si už tehdy na gymnáziu ve Zlíně řekl, že by bylo skvělé být v této komunitě. Být její součástí.
A nyní jste.
S odstupem času se spousta z těch lidí, které jsem tehdy na dálku sledoval, stala mými přáteli, známými… ale i nepřáteli (smích).
Takže ano, centrální banku nebo jinou organizaci věnující se hospodářské politice jsem v hlavě měl. Ten sen jsem si tím splnil. Věděl jsem, že jestli půjdu na Vysokou školu ekonomickou, tak chci jít na Národohospodářskou fakultu dělat makroekonomii. Někteří tam šli, protože se zrovna nedostali na jinou fakultu. Já šel záměrně právě tam.
Já jsem si vždycky říkal, že dělat makroekonomii je super, protože člověk může zaokrouhlovat na miliardy.
To mi připomíná debatu z konference o insolvencích, na které jsem vystupoval. Někdo se ptal, co s poskytováním nebankovních půjček. A já mu řekl, že to jsou desítky miliard, že to mě z hlediska finanční stability prakticky nezajímá. To pro nás nemá žádný význam, protože jsou to jednotky procent celého systému. Na to nemusí dohlížet centrální banka, protože na rozdíl od klasických úvěrových institucí se tam ani nevytváří nové peníze, ani nepřijímají vklady od veřejnosti, a navíc je to malé. Ano, jsou to desítky miliard, které jsou reputačně a politicky zajímavé, ale z hlediska celého systému jsou to drobné. Je to jen o porozumění proporcím.
Ale jsou tam hluboké lidské příběhy.
No jasně. Ale to, co může potenciálně destabilizovat systém, jsou úvěrové instituce, které poskytly jen za loňský rok hypotéky a úvěry na spotřebu za více než 300 miliard. A jsou to nově vytvořené peníze, navíc v systému, v kterém mají svoje peníze v podobě vkladů všichni. Opět, jde o proporce. Mimochodem, když se lidí zeptáte, kolik je v našem systému peněz, tak vám řeknou až neuvěřitelně ulítlé odhady, dokonce i v poučeném publiku. Liší se klidně o dva řády.
To bych čekal i víc.
To je pravda. Dolní rozptyl byl student z Vysoké školy ekonomické, který mi řekl 500 tisíc korun. To jsem si už říkal, že to je vážně na studenta ekonomie dost mimo. A končili jsme asi na 6,5 triliónech.
Když jste nastupoval do bankovní rady v roce 2006, záhy na to přišla velká krize. Říkal jste si „proč zrovna já“ nebo „to je super, že u toho můžu být“?
To, že to bude takhle zajímavé, ale na začátku nevíte. To zjistíte až s odstupem. První otřesy přišly v Americe na specifických trzích v létě 2007. Přesně si pamatuji, jak jsem v srpnu 2007 četl první poplašné zprávy na zahradě v Lažanech na chalupě. Všichni říkali, že je to drobná přeháňka, která brzy skončí. Ale zesilovalo se to až po pád Lehman Brothers. A pak přišlo všechno to zachraňování amerického finančního sektoru a všechny důsledky, které jsme poté začali pociťovat v Evropě.
Vzpomínám si, jak Francouz Xavier Musca, šéf Hospodářského a finančního výboru, ve kterém od roku 2008 působím, a který měl vždy nadhled, jednou přišel do budovy Charlemagne v Bruselu a úplně mu třeštily oči: „Viděli jste to? Viděli jste to? Dexia, banka Dexia! Už je to tady!“ Musca pak šel dělat ekonomického poradce Sarkozymu.
Bylo to nepříjemné?
Já osobně bych toho adrenalinu tolik nepotřeboval. I když my ho tolik zase taky neměli. My jsme to prožili dobře. Náš finanční sektor to přežil bez ztráty kytičky.
Krizi jsme si o to víc prožili na úrovni reálné ekonomiky, kde jsme byli jedna z mála zemí, která zažila plnohodnotnou dvojitou recesi. A díky tomu jsme si své užili i v oblasti měnové politiky. Třeba s kurzovým závazkem. To už nebylo jen o finančním sektoru, ale o měnových podmínkách, cenové stabilitě a v konečném důsledku i o reálné ekonomice.
Člověk zjistí až se zpožděním, že prošel z teoretického hlediska možná tím nejzajímavějším obdobím, které se dalo zažít.
Změnilo se něco za těch 12 let v práci centrálního bankéře?
Těch 12 let mi dalo dvě lekce. Nikdy neříkej nikdy a buď připravený na všechno.
Naše profese je hodně konzervativní. V zásadě se očekává, že změny, které budeme dělat, budou malé, neznatelné. Já jsem se naučil, že člověk musí být připraven na to, že ty můžou být a budou v těžkých okamžicích významné.
Nezávislé centrální banky byly považovány za instituce, které bojují proti vysoké inflaci. Aby se neuvolňovala měnová politika pro politické účely. Dnes dochází ke změně vnímání centrálních bankéřů jako těch, kteří se snaží stabilizovat inflaci, ale z druhé strany, zespodu nahoru. A to je úplně jiný svět. Úplně jiná pohádka. A myslím si, že centrální banky ve vyspělém světě na to zatím nejsou ještě připraveny. A veřejnost na to není připravená.
A je na to připravená alespoň ekonomická teorie?
V zásadě je shoda celé komunity, že cenová nestabilita v podobě deflace je stejnou poruchou jako cenová nestabilita v podobě inflace. Přístup k cíli je tedy symetrický. Nejsem si ale jistý, že všichni sdílí názor na důsledky, které to s sebou nese pro vnímání centrálních bank.
Myslím si, že práh bolestivosti v boji s inflací je mnohem výš než při boji s deflací, zejména v konzervativních populacích a v konzervativních centrálních bankách.
V dalších krizích se budeme bavit asi o dalších nástrojích. I proto tady tolik let otevírám debatu o „helicopter money“, protože možná jednou nebude při té stabilizaci zespodu jiné cesty, než rozdávat lidem peníze přímo.
Myslíte si, že veřejnost chápe, co centrální banka dělá?
To má dvě roviny. Obecnou a specificky českou. V té úplně obecné rovině je jeden paradox, který jsem před těmi 12 lety při příchodu sem neznal. Peněžní systém je komplexní systém, u kterého běžná populace nepotřebuje a ani nechce znát, jak v detailu funguje. A smyslem práce centrálního bankéře je dělat všechno pro to, aby bylo vše natolik hladké, stabilní a uživatelsky přívětivé, že to ani nikdo řešit nemusí. Z toho vyplývá paradox, že smyslem mé práce je dělat všechno pro to, aby nikdo vlastně nemusel vůbec rozumět tomu, co vůbec dělám. Ten systém stojí na důvěře a vy děláte vše pro to, aby ta důvěra byla zachována za všech okolností. A důsledkem pak je, že někdy nejste schopni během pěti vteřin vysvětlit, co v detailu děláte.
Rád to přirovnávám k systému rozvodu vysokému napětí. Vy chcete přijít k vypínači a chcete, aby fungoval. Nikdo z nás nechápe, jak to celé funguje a kolik milionů malých rozhodnutí a kompromisů se musí každý den dělat, aby to vše fungovalo zcela hladce. Chceme jen ten konečný užitek z rozsvícení a zhasnutí. Kdyby přišel blackout, tak byste viděli, kolik by se najednou objevilo samozvaných expertů, kteří by věděli, jak to má celé fungovat. A první by v televizi bylu zpravidla ti, kteří by navrhovali velkohubě věci, které by ten blackout ještě zhoršily. Ve finančním světě je to stejné.
A ten specificky český rozměr?
Třeba Trump nyní kritizuje centrální banku, že zvyšuje sazby, protože mu to bude snižovat růst ekonomiky. To samé vidíte v úplně absurdní podobě u Erdogana v Turecku, který si dokonce vymyslel svou vlastní absurdní teorii, že růst sazeb vede k vyšší inflaci. Ve všech těchto zemích to ale funguje učebnicově v tom smyslu, že politická reprezentace chce nezodpovědnou měnovou politiku, která by jim krátkodobě přinesla politické body, i když dlouhodobě bolí.
U nás je to nezodpovědnost s opačným znaménkem. My jsme tak konzervativní, že by nikdo nechtěl inflačně zneužívat centrální banku pro politické cíle. Ale když pak stabilizujeme inflaci zespodu, tak je u nás naopak centrální banka kritizována za to, že má měnovou politiku příliš uvolněnou! To je absolutní paradox. Je to trochu podobné debatě v Německu a v některých dalších konzervativních zemích, ale naši politici jsou vesměs úplně mimo kategorie, které se popisují v učebnicích. U nás byste si mohli koupit politické body deflací. Krátkodobě samozřejmě, dlouhodobě deflace také bolí, jako vysoká inflace. Čili vlastně též máme měnový populismus, jen v učebnicích nepopsaný.
Ustála by česká ekonomika zvýšení sazeb o 0,5 procentního bodu?
Posouváme měnové podmínky tam, kde mají být. Nejsme tady od toho, abychom vytvářeli šoky, ale tlumili je. I když je samozřejmě velká ekonomická debata o tom, zda jsme tlumič šoků nebo jejich generátor, ale to nechám na jiné. Já si myslím to první.
Jestli by ekonomika unesla zvýšení sazeb o 50 bazických bodů? Jistě ano. Když se například podíváte na úrokové sazby z hypoték, tak jsou srovnatelné s rokem 2014. A nyní jsme v úplně jiné fázi.
Je to zvláštní svět, když se bavíme o růstu sazeb o desetiny procentního bodu.
Ale je to dobrý svět. Jsme natolik stabilizovaní, že se bavíme o věcech za desetinnou čárkou, někdy dokonce na druhém místě za desetinnou čárkou. Dokud to tak je, tak centrální banka dělá svou práci dobře.
V procentech je ale dnes zvýšení o 0,25 procentního bodu docela velké. Z 1,5 na 1,75 je růst o 16,6 procent.
Jasně, ale historicky když se podíváte na historii sazeb u nás i ve světě, tak jsme byli dříve na Himalájích a nyní jsme v Polabské nížině.
Kdyby se ale nyní něco stalo, tak to může být problém, protože není manévrovací prostor směrem dolů ke snížení sazeb.
Může se stát, že se budeme dostávat do situací, kde tradiční nástroje někdy nebudou stačit. Proto je potřeba mít otevřené oči a být připraven. A hlavně nepodlehnout mýtu, že centrální banka někdy vyčerpá svůj arzenál. To je úplný omyl a nepochopení. V systému elastických peněz existuje vždycky způsob, jak může centrální banka pracovat se svojí bilancí. Vždycky. A ten je prakticky neomezený.
I proto se říká, že některé nástroje jsou tradiční a jiné alternativní.
Ano, ale teď musím střílet do vlastních řad. Někteří centrální bankéři říkají, že teď už nic dělat nemůžou, že teď už je to na někom jiném. Vzdávají se zodpovědnosti. A je to snadné. Veřejnost to přijme, že nyní je to už na vládách. Ale vy tu zodpovědnost ze sebe nikdy nesejmete. Ať už je inflace 10 % nebo deflace 10 %, vždycky je to měnový fenomén a vždycky má měnová politika nějaký nástroj. Pokud centrální banka říká, že ne, tak víte, že se jen vymlouvá. Zejména, když neplní své cíle. V tom jsem radikální a říkám ze své zkušenosti z největší světové finanční nestability, jakou jsme tu měli od 30. let, že centrální banka může vždycky použít svou bilanci. I v tom mě těch dvanáct let v bankovní radě velmi ovlivnilo.
Budete na svém posledním zasedání hlasovat pro zvýšení sazeb?
Myslím si, že v této fázi ekonomického cyklu mají sazby být výš, než jsou. Mají být blíž své rovnovážné hodnotě, jakkoliv máme velkou nejistotu o tom, kde ta rovnováha je. Ta postupná horolezecká práce, která vede k vrcholu s názvem neutrální sazby, má dle mě pokračovat. Počasí je příznivé. Vypadá to, že se všichni shodneme, že ten vrchol je nad námi. Nikdo neříká, že už na něm jsme, takže máme jít výš. Samozřejmě s výjimkou toho, kdyby se objevily nějaké úplně nové informace a šoky, které by úplně měnily pohled na to, co se děje.
Jsou ale mezi vámi ti, kteří chtějí „horolezit“ pomaleji, jako profesor Oldřich Dědek.
To je fér. Tak má debata vypadat. My jsme natolik otevřená centrální banka, že tohle všechno si můžete přečíst. Máte záznam z jednání a veřejná vystoupení, jaké debaty vedeme, jaký je jejich duch a obsah. Mimochodem, transparenci v této oblasti se nám podařilo posunout na úroveň, která je ve světě výjimečná. Všechno vidíte online. Můžete tak vidět, že máme odlišné názory na to, jak upravovat měnovou politiku.
Kam vás to táhne, až vám skončí mandát? Vím, že už nyní vyučujete na VŠ CEVRO Institut, účastníte se pořádání Ekonomické olympiády, máte chuť dále vzdělávat veřejnost?
Člověk postupně zapouští kořeny a ty kořeny jen tak nezmizí. Mě vždycky zajímala teorie peněz a centrálního bankovnictví. Už jen kvůli tomu, že penězům moc lidí nerozumí a je naprosto unikátní, když vám něco dá informační převahu. Na to, co budu dělat dál, je ale ještě čas.
Vysvětlovat něco, čemu rozumíte, je důležité.
Nebo si jen myslíte, že to mu rozumíte. V tomhle ale víte, že se dlouhodobě oba shodneme. Koneckonců jediné, co posunuje svět jsou myšlenky. Jak řekl Victor Hugo: „ Je jediná věc mocnější, než všechny armády světa – myšlenka, jejíž čas právě nadešel.“ Tomu věřím, takže věřím i tomu, že má smysl se pokoušet myšlenky předávat.
