Tomáš Havránek je docentem ekonomie na Univerzitě Karlově, jedním z nejcitovanějších mladých ekonomů na světě a nejcitovanějším ekonomem v České republice. Od roku 2009 pracuje v České národní bance, poslední dva roky je poradcem viceguvernéra Mojmíra Hampla. V rozhovoru pro Roklen24 popsal nejen svou akademickou dráhu, ale i možné budoucí kroky centrálních bank v reakci na krizi. Zdá se, že jim dochází munice, ale opak je pravdou.
Jak se člověku přihodí, že se stane nejcitovanějším českým ekonomem? Co pro to musí udělat?
Zejména musí mít dobré spoluautory. Články, které jsem kdy napsal, byly jen málokdy mé vlastní. To se mi stalo asi pouze dvakrát ze čtyřiceti případů, jinak jsem měl vždy spoluautory. Ať už to byli kolegové z České národní banky nebo Univerzity Karlovy, anebo to byla moje manželka, se kterou často pracujeme na společných projektech.
Dlouhá léta strávená čistě výzkumnou prací předtím, než jsem se stal poradcem v ČNB, člověka nutila snažit se konkurovat špičkovým zahraničním ekonomům. Ti musejí publikovat v nejlepších časopisech, protože to obvykle mají jako podmínku pro získání plného úvazku na univerzitě. Prosadit se v takové konkurenci je nesnadné, protože špičkové časopisy přijímají do 5 % zaslaných článků.
Je těžké konkurovat z České republiky?
Česká republika je ve světových vědeckých kruzích pořád brána za „Východ“. A tak na nás zbytek světa pohlíží někdy s určitou blahosklonností, jindy naopak s větší přísností. Každopádně do lepších časopisů je téměř nemožné proniknout s analýzou ryze českých dat. Jsme moc malá země.
Hlavně jde ale o štěstí, jako vždy v životě. Jakmile se jeden článek podaří slušně publikovat, je potom snazší dostat se do dalších časopisů. Spíše si pak někdo všimne vašeho výzkumu, jako se to podařilo nám. Naše články používá například nový šéf newyorského Fedu, John Williams. Takové citace jsou hodně vidět, a tak pak váš výzkum lépe najdou a využijí další ekonomové z IMF, Bank of England nebo Harvardu.
Tomu se určitě dá jít naproti. Když jsem si prohlížel vaše publikace, všimnul jsem si, že máte i spoluautory ze zahraničí. Pomáhá to publikovat?
Určitě to pomáhá. Máme spoluautory třeba z Berkeley, což je hodně užitečné. Často jsou to i mí bývalí studenti, kteří dnes působí třeba na Cambridge nebo ve Švýcarsku a přicházejí s vlastními nápady, čím přispět do globální ekonomické debaty.
Stále jako akademik působíte a máte nové studenty. Co je učíte v kurzech makroekonomie? Nejsou dnes modely ze 70. let nepoužitelné v porovnání s tím, co děláte reálně v ČNB?
To je výborná otázka. Abych byl zcela upřímný, některé učebnicové modely, například IS-LM, jsem jako student vlastně nikdy pořádně nepochopil. Tedy ty rovnice jsou jednoduché, ale logika v pozadí nikoli. Realita vypadá i kvalitativně zcela jinak.
Na druhou stranu i současné modely používané v centrálních bankách odkazují na ty předchozí, i když byly v praxi omezeně použitelné. I proto je potřeba staré modely znát a vysvětlovat, jak se současná praxe liší od učebnicových popisů.
Například?
Například jak funguje tvorba peněz. Že se peníze nevytvářejí peněžním multiplikátorem známým z učebnice, ale činností komerčních bank, které poskytují úvěry. Že centrální banka sama o sobě nekontroluje množství peněz v ekonomice.
V době, kdy jsou úrokové sazby na nule, musí centrální banky sahat po alternativní munici. Například záporné úrokové sazby. Jak se to promítá do modelů, které používáte?
Ani takové kvantitativní uvolňování není dobře uchopitelné ani našimi nejlepšími modely. A v učebnicích už vůbec nenajdeme odpověď na poslední krizi, na kterou ale centrální banky přesto dokázaly velmi slušně reagovat.
Vyřešily ji snížením úroků. Dnes už ale není kam, kdyby přišla další krize.
Záleží na tom, jestli se bavíme o krizi podobného kalibru, jaký měla ta před deseti lety. Při takové krizi by nám nyní nestačilo, ani kdybychom měli rezervu pěti procentních bodů na úrokových sazbách. Anebo se bavíme o obyčejné recesi, kdy by možná stačily tři procentní body, na které bychom se snad do té doby mohli dostat. Záleží na tom, jak dlouho bude současná expanze trvat.
Je ale pravda, že se na to nedá spoléhat, takže se opět nevyhneme diskusi o nějakém nekonvenčním nástroji.
Jako byl kurzový závazek?
U nás to byl kurzový závazek, ve velkých ekonomikách to bylo kvantitativní uvolňování. Oboje nějakým způsobem zafungovalo. Osobně znám spíš výzkum dopadu kurzového závazku a ten byl podle kolegů z ČNB, Univerzity Karlovy, ale i MMF jasně pozitivní. Vždycky se ale musíte ptát, jestli byste příště nemohli použít něco ještě lepšího.
Třeba záporné sazby?
Ty se ve světě hojně odzkoušely, ale efekt nebyl nikterak slavný. Hlavně z toho důvodu, že existuje hranice, pod kterou prostě záporné sazby klesnout nemohou. Vždycky se můžete rozhodnout, že si vyberete hotovost a schováte úspory pod polštář s nulovým úrokem.
Jedna z možností, která se diskutuje už několik let, je určitý druh bonusu za výběr hotovosti. Aby lidé nehromadili hotovost, tak by se zavedl časově rostoucí bonus za výběr z bankomatu. Vyberete si například stovku, z účtu se vám strhne sto, ale z bankomatu vyjede sto pět. Ale víte, že zítra by to bylo třeba sto deset. Důležité je, že pak nemáte motivaci okamžitě hromadit hotovost.
Na toto téma existuje spousta teorie. Bonus za výběr lze nastavit tak, aby držba hotovosti byla stejně výhodná jako držba peněz na bankovním účtu i se zápornými úroky. Ale není to přirozený koncept.
Uvažuje Česká národní banka i o tom, že by využila i takzvané „vrtulníkové peníze“? Tedy že by posílala peníze přímo lidem?
Říkal bych spíše „přímá podpora spotřeby“. Ta analogie k vrtulníku pochází z anekdoty nositele Nobelovy ceny Miltona Friedmana, ve skutečnosti se ale nejedná o žádné drama.
Kdyby bylo nejhůř, tak se dá uvažovat o lecčems. S Mojmírem Hamplem máme nový akademický článek, kde detailně zkoumáme, jak by přímou podporu spotřeby bylo možné implementovat, kdyby přišla hluboká recese.
Jasně, vždycky máme k dispozici kurzový závazek, ale neměli bychom, co se týče našich nástrojů, ustrnout na místě.
Jak by taková přímá podpora spotřeby prakticky fungovala?
Hypoteticky by centrální banka mohla zavést digitální měnu a každý člověk by měl právo založit si u ČNB digitální peněženku. Ta by za normálních okolností byla zablokovaná, abychom neohrozili stabilitu našeho bankovního systému.
Během recese spojené s poklesem cen by centrální banka mohla obnovit cenovou stabilitu tím, že by lidem posílala na tento účet týdně či měsíčně nějakou částku.
To by šlo udělat už teď, k tomu není potřeba nová digitální měna.
Ano, to by šlo už nyní. Kouzlo digitální měny je v tom, že bychom mohli snadno udělat z každé transakce program. Dalo by se nastavit, že ty peníze musí být utraceny v určitém čase, jinak přestanou platit. Lze také zabránit, aby byly použity na nákup nemovitostí, aby se zamezilo vzniku bublin.
K čemu by to bylo dobré?
Podle výzkumů, které máme k dispozici, by to mělo silný dopad na spotřebu a zprostředkovaně na obnovení cenové stability. Navíc by to podpořilo náladu lidí, což je v krizi důležité. Jedná se o srozumitelný a jasně pozitivní nástroj.
Nemohlo by to naopak podlomit důvěru lidí, jako se to stalo při hyperinflaci v předválečném Německu nebo nedávno v Zimbabwe?
Vždy musí platit, že pro centrální banku je hlavní cenová stabilita. Lidé musí vědět, že jde o opatření určené pro hlubokou depresi a deflaci a že nebude pokračovat do nekonečna. Navíc, pokud by se ekonomika vzpamatovala rychleji a inflace zvýšila víc, než centrální banka zamýšlela, tak tlumit ceny umíme snadno růstem úrokových sazeb.
Neotevírá to tak trochu Pandořinu skřínku, když neznáme možné důsledky?
To jsem slyšel i při spuštění kvantitativního uvolňování a kurzového závazku. Jak známo, hyperinflace nenastala a podle většiny ekonomů funguje hospodářství lépe, než kdyby se tyto Pandořiny skříňky neotvíraly. Inovace jsou důležité i v centrálním bankovnictví.
Možná jen důsledky zatím neznáme. Třeba v Japonsku centrální banka skupuje akcie velkých firem, což může v budoucnosti vést k problémům, které dnes nevidíme.
Je pravda, že tyto inovativní politiky mají různá rizika v různých zemích. Třeba kvantitativní uvolňování má smysl jen u ekonomik s hlubokými finančními trhy. U nás to velký smysl nemá, protože bychom brzy skoupili velkou část dluhopisů. Konkrétně pro Japonsko by možná bylo lepší zkusit nějakou formu přímé podpory spotřeby než nekonečné nafukování bilance. Doporučuji každému, koho to zajímá, ať si přečte náš článek s Mojmírem Hamplem.
Neuvažovali jste o změně cíle?
Jak víte, po celém světě se o změně inflačního cíle, který je standardně 2 %, mluví. Ne ale o snížení cíle z důvodu, že by se ho nedařilo plnit. Naopak řeč je o zvýšení, abychom měli vyšší nominální úrokové sazby, a tedy menší potřebu provádět nekonvenční měnovou politiku. Podle mého názoru ale zvýšení cíle není v souladu s udržováním cenové stability. Bylo by to spíš uznání technické neschopnosti dané centrální banky a neochoty inovovat.
A kdyby se jen změnila definice toho, jak se měří?
My se tím dlouhodobě zabýváme a máme alternativní ukazatele inflace, kde se klade větší váha na ceny nemovitostí. Není to ale naše úloha, my si nemůžeme vymýšlet nové ukazatele inflace a tvrdit, že jsou lepší než oficiální indexy.
Můžete.
Technicky asi můžeme, ale bylo by to rozumné? Lidi by to mátlo, ti se řídí inflací tak, jak ji spočítá Český statistický úřad. My si můžeme konstruovat podpůrné ukazatele, kde přidáme nemovitosti, ale musíme se primárně řídit oficiální inflací dle ČSÚ. Jako podpůrný nástroj je ale index inflace s vyšší váhou cen nemovitostí užitečný.
Neděje se ale pak to, že inflace je na 2 %, ale na nemovitostech či akciích se nafoukne bublina, protože lidé tolik neutrácí za jídlo, ale spekulují na bytech? Vy to vidíte, ale v inflaci se to neobjeví a může to mást.
Růst ceny nemovitostí je primárně otázkou přiškrcené nabídky; je stále těžší cokoli postavit, což je jedním ze základních problémů naší země. Ale je pravda, že bychom v inflaci rádi viděli větší váhu nemovitostí. Ovšem náš statistický úřad je v tomto ohledu velmi progresivní, ta váha se stále zvyšuje. Každopádně na prevenci bublin máme primárně jiné nástroje.
Je někde bublina, která by mohla způsobit další krizi podobnou té poslední?
Příští krize určitě nevznikne u nás. Krize nebo recese je dána propadem důvěry mezi ekonomickými partnery, který se snadno šíří. Není to žádný pravidelný cyklus, který by kdokoli uměl předvídat. V dnešním propojeném světě může být tím katalyzátorem nedůvěry jakýkoli šok v kterékoli důležité ekonomice.
Velkou většinu globálních krizí odstartoval nějaký problém ve Spojených státech. Osobně bych tak čekal, že další zpomalení bude mít opět původ v USA. Mohou to být akcie, které jsou z historického pohledu velmi drahé. Všechno záleží na tom, jestli důvěra, která tam roste již skoro deset let, vydrží dál.
A kdy může tato důvěra vyprchat?
Doba trvání růstu nám neříká nic o tom, kdy přijde recese. Expanze neumírá na dlouhý věk. Co se ale od poslední expanze změnilo, je, že teď se o další krizi stále mluví. Nikdo už nečeká, že dobré časy potrvají navěky. Což samo o sobě napovídá, že recese hned tak nepřijde, a když ano, zřejmě nebude tak hluboká. Ale to jen spekuluji a můžu se dramaticky mýlit.
Na vzestupu je crowdfunding, P2P lending, kryptoměny a další technologické inovace. Lidé se snaží vyhnout tradičním finančním institucím. Neztrácí pomalu centrální banka moc ovlivňovat ekonomiku?
Centrální banka většinu z těchto aktivit reguluje. Je pravda, že s rozvojem P2P lending může být pro centrální banku v budoucnu složitější ovlivňovat třeba klientské úrokové sazby. Stále jsou to ale jen zlomky objemů úvěrů tradičních institucí. Je to hlavně kvůli tomu, že lidé chtějí mít jistotu a kontrolu, kterou tradiční prostředník, tedy banka, poskytuje. Já sám těmto inovacím fandím, používám fintechové aplikace a myslím si, že můžou v řadě ohledů změnit byznys komerčních bank a dále podpořit naše konkurenční prostředí.
