Průvodce spotřebními daněmi

Think tank IDEA vydal na začátku prosince diskuzní studii o spotřebních daních, ve které autoři představují některé jejich klíčové aspekty. Vysvětlují například roli spotřební daně v optimálním daňovém systému nebo představují, jaké jsou světové trendy v zavádění spotřebních daní v posledních letech.

Spotřební daně jsou ekonomicky zajímavým tématem, protože představují vhodný nástroj k dosažení dvou různých cílů hospodářské politiky. Přirozenou funkcí daňového systému je financovat veřejné rozpočty. V tomto ohledu si spotřební daně drží zvláštní postavení. Je známým ekonomickým výsledkem, že optimální daňový systém by měl uvalit vyšší daňovou zátěž na zboží a služby s menší elasticitou poptávky. To znamená, že ani po zvýšení ceny nepřestanou spotřebitelé zboží kupovat. Často jde o spotřebu, na níž vzniká fyzická či technologická závislost. S tím je konsistentní, že spotřební daň často vidíme u pohonných hmot nebo tabáku.

Spotřební daně zároveň považujeme za vhodný nástroj pro internalizaci společenských nákladů při rozhodování jedince. Pokud rozhodnutí jedince negativně ovlivňuje jeho okolí, například tím, že nese náklady jeho rozhodnutí, kterým on sám během svého rozhodnutí nepřikládá (dostatečnou) váhu, není jedincovo rozhodnutí společensky optimální. O takových situacích mluvíme jako o negativních externalitách. Pokud by třeba továrna svým působením znečišťovala okolí a škodu by nemusela kompenzovat, je pravděpodobné, že by se rozhodla vyrábět, a tedy i znečišťovat, více, než kolik by bylo společensky optimální. Pokud však na výrobu uvalíme daň, snížíme takovou výrobu a přiblížíme se společensky optimální výrobě. Podobný příklad platí například u spotřeby tabáku. Zdanění tabáku nejen že poskytuje finanční prostředky do veřejných rozpočtů, ale také nutí kuřáky platit za negativní externality, které by jinak do jejich rozhodování nevstupovaly.

Tyto dva základní pilíře toho, jak přemýšlet o spotřebních daních, mají několik implikací. První je, že pokud existují dva substituty spojené s jiným rozsahem negativních externalit, stát by je neměl danit stejně. Naopak, zboží nebo forma spotřeby, která je spojená s menším rozsahem společenské újmy, by měla být daněna méně. Lze očekávat, že daňová diferenciace pak přiměje spotřebitele ke změně chování a ti pak začnou spotřebovávat produkty s menším rozsahem společenské újmy.

Druhá důležitá implikace je, jak daňový systém motivuje k inovacím. Inovativní činnost je zpravidla nákladná a také často vede k substitutu s nižší společenskou újmu (případně řeší jiné nedokonalosti trhu, například informační asymetrie). Stát by se tak měl snažit inovace podpořit, a to ne nutně pouze pomocí přímé finanční podpory, ale i prostřednictvím daňového systému. Vlády by tak měly nastavit firmám prostředí – daňový systém – motivující k inovacím; například příslibem (dočasného) nižšího zdanění nového – s nižším rozsahem společenské újmy spojeného – výrobku či formy spotřeby.

S rozvojem ekonomické vědy začínáme lépe chápat důsledky toho, že se lidé nerozhodují dokonale racionálně. Jednou častou odchylkou od perfektně racionálního rozhodování je, že lidé jsou časově nekonsistentní. Jsou ochotní být v trpěliví v budoucnu, nikoliv však dnes. To například vede k tomu, že i když by lidé chtěli v budoucnu přestat kouřit, ta budoucnost pro ně nikdy nepřijde a oni nikdy kouřit nepřestanou. V zásadě se lidé rozhodují na základě srovnání nákladů a výnosů v jiný čas: sportovat dnes vs. zdravotní výhody v budoucnu; přestat kouřit dnes vs. zdravotní výhody v budoucnu. Rozhodnutí dnešního „já“ ovlivňuje budoucí „já“, ale kvůli časové nekonzistentnosti nedokážeme tento vliv dostatečně zahrnout do dnešního rozhodnutí.

Nástrojem, kterým lze omezit časovou nekonzistenci rozhodování, je tzv. commitment device, například sázka s kamarády. Tedy něco, co zvýší náklady dnešního rozhodnutí nejít cvičit nebo kouřit. Spotřební daň může sloužit jako takový nástroj.

Využití spotřební daně a diferenciace spotřební daně má i stinné stránky. První problém se týká redistribučního efektu daní. Spotřební daň je často kritizována za svoji regresivitu, a mnozí ji dokonce považují za nejregresivnější typ daně. Proporcionálně ke svým příjmům na spotřební dani nejvíce odvádí nízkopříjmové domácnosti. Problém s daňovou regresivitou lze však vyřešit jiným druhem zdaněním. Přímé daně nabízí lepší – efektivnější – způsob k redistribuci příjmů v rámci společnosti. Druhým problémem je, že daňová diferenciace může přilákat nové spotřebitele, kteří by jinak zboží spojené se společenskou újmou vůbec nespotřebovávali. Pokud však celková společenská újma klesne navzdory novým spotřebitelům, je daňová diferenciace vhodný nástroj tvůrce hospodářské politiky.

 

Newsletter