Komentář Wallera z Fedu podpořil růst amerických výnosů a dolar. Kurz zpevnil pod 1,0800 za euro. Rostoucí evropské i americké výnosy negativem pro měny regionu. Koruna ve ztrátě nad 25,30 za euro.

Dekáda rozlitého mléka. „Netradiční“ měnová politika v grafech

Od propuknutí globální finanční krize v roce 2008 již uplynulo takřka desetiletí, které se významně podepsalo zejména na charakteru měnové politiky. Poslední dekáda se stala dekádou „netradičních“ měnověpolitických nástrojů, ze kterých se ovšem postupem času staly téměř tradiční způsoby, jakými se centrální banky vypořádávají s nízkou inflací a ochabující dynamikou úvěrování.

Při této příležitosti připravil Christopher Wood, šéf investiční strategie Grizzle, ve svém článku na serveru společnosti několik grafů, které mapují blízkou měnověpolitickou historii a současnost. Co se tedy za poslední desetiletí událo?

Nafouknutí rozvah centrálních bank

S globální finanční krizí propukla v roce 2008 také krize likvidity v globálním finančním systému, přičemž v řadě zemí potíže umocňovaly také specifické problémy domácích bankovních sektorů. Centrální banky tak přispěchaly s lékem v podobě tzv. kvantitativního uvolňování (QE) – nakupování všemožných aktiv jak soukromého, tak veřejného sektoru. Tímto způsobem měla být do systému bezprostředně dodána likvidita a zároveň mělo docházet k postupnému snížení sklonu výnosové křivky tak, aby bylo usnadněno zadlužování ekonomických subjektů.

Eurozóna po QE. Kdo zachrání země PIGS od defaultu?

I když QE mělo být původně jen první pomocí, jak zabránit zhroucení finančního systému, největší centrální banky světa v této politice pokračovaly i dlouhá léta po krizi, a to především ve jménu nízké inflace, chabého hospodářského růstu a slabého růstu úvěrů. Jak ukazuje obrázek, následkem toho se souhrnná bilance amerického Fedu, Bank of Japan, Bank of England a Evropské centrální banky nafoukla na neuvěřitelných 16 bilionů dolarů. K pomalému opouštění této politiky přistupují centrální banky až nyní, když se mluví o přehřívání globální ekonomiky.

Nárůst dluhů

QE ve své podstatě znamená nárůst měnové báze, což tlačí na růst měnové zásoby prostřednictvím snadnějšího úvěrování. Spolu se vznikem nových peněz tak inherentně vznikají i nové dluhy. Oblíbeným aktivem, které centrální banky rády nakupují, jsou přitom vládní dluhopisy, čímž podporují zadlužování veřejného sektoru. Jak ukazuje obrázek, v USA tato politika přispěla k podobnému nárůstu vládního dluhu v poměru k HDP jako kdysi podpora centrální banky při financování vojenských konfliktů.

Dluhová mapa světa. Víme, za jakou část může Česko

Bublina na akciovém trhu

QE v kombinaci s nízkými úrokovými sazbami však přispělo k zadlužování nejen veřejných sektorů, ale i celých ekonomik. Jak uvádí Mauldin Economics, úvěrový trh například v USA představuje zhruba 350 % HDP. Nárůst úvěrů je ovšem nezbytným předpokladem fungování mechanismu QE v boji s nízkou inflací – zadlužování spotřebitelů povede k růstu spotřeby, zadlužování firem zase k růstu investic, což obojí vytvoří inflační tlaky.

Pokud však chápeme inflaci jako růst spotřebitelských cen, QE k němu příliš přispět nemůže, jelikož aktiva, která centrální banky nakupují, jsou vlastněna převážně finančním sektorem. Nově vytvořené peníze tak zůstávají zde, kde tlačí na růst cen dalších aktiv, jako například akcie, přičemž na těchto trzích způsobují nafukování oněch pověstných cenových bublin. Pak není divu, že vývoj amerického akciového indexu S&P 500 nápadně připomíná vývoj bilance amerického Fedu.

Akciová bublina ve světle historie. Soustřeďte se na rychlost

Rychlost obratu peněz klesá

Celkový obrázek o fungování QE dokresluje i poslední graf, který ukazuje systematický pokles důchodové rychlosti obratu peněz. Ne náhodou jde o USA, eurozónu a Japonsko, jejichž centrální banky si QE oblíbily nejvíce. Zakladatel monetarismu Milton Fridman kdysi na známé rovnici směny (P. Y = M. V, kde P je cenová hladina, Y reálný produkt, M měnová zásoba a V důchodovou rychlost obratu peněz) vysvětloval, že růst měnové zásoby nevyhnutelně povede k růstu nominálního produktu P.Y (v krátkém období k růstu Y, v dlouhém pak k růstu P). Přitom však předpokládal, že V zůstává v čase konstantní. 

Jak však ukazuje obrázek, vidíme, že V – důchodová rychlost obratu – peněz systematicky klesá. I když tedy platí rovnice směny, může docházet k tomu, že roste měnová zásoba, aniž by rostl nominální produkt, tedy ať už by docházelo k hospodářskému růstu či inflaci. Jinými slovy, měnová expanze prováděná centrální bankou je zde do značné míry neutralizována poklesem důchodové rychlosti obratu peněz.

Čtyři grafy, které odhalují tikající bombu ve finančním systému

Newsletter