Slovo investor nemám rád. U nás se primárně používá k označení toho, kdo nakupuje cenné papíry a pak je prodává. To mi nepřijde jako „investorství“. I přes tento nedostatek si ale nemyslím, že by myšlenkové nastavení českého prostředí bylo jiné než to americké, uvedl v druhé části rozhovoru pro Roklen24 zastupitel Jihomoravského kraje, podnikatel a angel investor Jiří Hlavenka. Jak by si představoval ideální kooperaci měst a startupů? A jaké je jeho doporučení?
Jak byste porovnal investorské prostředí u nás nyní a v devadesátých letech?
Pokud se bavíme o startup investingu, nic takového v devadesátých letech neexistovalo. To začalo v letech 1997–1999, kdy byly první vlaštovky. Ale berte to tak, že „venture capital“ je poměrně mladý fenomén, který začal v sedmdesátých letech. Předtím bylo jen bankovní financování a až pak trh zjistil, že je tam mezera. Způsob financování bankami, které vyžadovaly záruky a podobné instrumenty, se vůbec nehodil pro startupy. Takže my vlastně nejsme, co se týče venture capital, až tak pozadu.
V devadesátých letech vůbec neexistovala pravidla (pro tento způsob investic) a hledal se smysl toho, co to vlastně znamená. Já jsem sice majitel a podnikatel, ale někdo jiný má podíl v mé firmě. Proč tam dal peníze, když v ní nesedí a nepracuje? Celkově se tak toto prostředí nejprve hledalo a formovalo, přičemž nějaký standard platí až od zhruba let 2008-2010, kdy tu začaly fungovat fondy, které už mají nějaký „deal flow“. To znamená, že mají dvacet až třicet investic v portfoliu, mají nějaký aparát, vědí, jak se dělají exity, a už umějí umisťovat investice. Zároveň si nás začaly všímat i zahraniční fondy. Na druhou stranu, institucionální, ale i privátní investování je u nás v obrovském nepoměru vůči USA, které se však vymykají i ve srovnání se západní Evropou. Jde o množství subjektů, tedy startupů, investorů, kteří nevědí, komu dřív dát peníze, ale i různých mentorů a lidí, kteří se kolem toho motají.
Plánujete teď investici do nějakého sektoru?
Ne úplně do nového sektoru, ale investice ano. Vážně diskutuju se čtyřmi nebo pěti zájemci, což je poměrně dost. Tak je to ale vždy. Člověk má pořád něco na stole a pořád o něčem přemýšlí. Někdy to je tak, že si řeknete: „Máte to dobrý, ale ještě to nemáte úplně dovařený, sejděme se za půl roku.“ Takže se to vleče. Ale já jsem pořád zvědavý na nové aktivity, jen o nich nemůžu hovořit, dokud nejsou dojednány.
Jak se vlastně vnímáte vy? Jako investor, podnikatel nebo spíše jako politik?
Podnikatel jako takový už nejsem – tedy osoba, která se účastní řízení firmy. Toto už nedělám nikde asi deset nebo dvanáct let, takže můj úděl v byznysu je skutečně investorský. Moje role je angel investor nebo mentor, který nové firmě pomůže na první rampu, a ta pak ať už si jede sama, případně ať do ní vstoupí někdo další.
Takže se vidíte hlavně jako investor.
Ano, to je nejpřesnější, ale já to slovo nemám rád. U nás se to používá jako ten, kdo nakupuje cenné papíry a pak je prodává. To mi nepřijde jako investorství. Když v zahraničí řeknete slovo investor, tak se to nebere jako někdo, kdo kupuje a prodává akcie, zatímco tady ano. V tomto smyslu jde o zmatení pojmů. Proto to nerad používám a ani se nesnažím tak sám sebe nazývat. Spíš se vidím jako „angel investor“ nebo „startup investor“, v tomto spojení to je přesnější.
Myslíte si, že někdy v budoucnosti tu budeme mít stejnou investorskou mentalitu jako v USA, kdy investoři budou ochotní financovat vysoce rizikové projekty? Tedy budou čeští investoři ochotní jít do dalších projektů s lidmi, kterým předchozí projekty nevyšly?
Ano, to se vždy týká určité elity. Já si nemyslím, že by myšlenkové nastavení českých investorů bylo jiné než amerických. My taky víme, že většina z toho, do čeho dáváme peníze, se nevrátí. Ale je nás takových investorů míň. Ten hlavní důvod je, že tady není vyspělý kapitálový trh. Největší předností Ameriky je nesmírně rozvinutý kapitálový trh a dříve nebo později ty firmy skončí na burze, kam si chodí pro peníze. Když třeba Expedia chce někoho koupit za miliardu dolarů, tak si je nejde půjčit, ale udělá nějaký mini „public offering“ na burze. Tady to tak samozřejmě nejde. V USA se prostě ty velké peníze na fúze, exity a podobně berou na burze. Podívejte se však například na pražskou burzu. Ta není likvidní, peníze na ní neleží.
Měla by česká města nějak pomáhat startupům, případně o ně nějak soupeřit? Je možná konkurence nebo spíše kooperace ze strany měst?
Soupeření asi není to správné slovo. Řekněme, že v těch pěti nebo šesti velikostně nejvýznamnějších městech s univerzitou a potřebným podhoubím (Plzeň, Hradec Králové, možná Olomouc, Zlín a České Budějovice) by mělo být něco podobného, jako je Jihomoravské inovační centrum (JIC). JIC je spíše program než startup inkubátor. Tedy, nějaká metoda, jak pomáhat firmám v různých fázích, ať už to jsou školičky jako JIC Enter (program JIC pro začínající podnikatele, pozn. red.) až po JIC Platinn (program JIC pro firmy v pokročilé fázi vývoje, pozn. red.). Většinou to je pomoc pro firmy z daného regionu. Takže by nedávalo smysl, aby se inovační centra přetahovala o startupy nabízenými podmínkami. Ty by měly být stejné. Přínos JIC není v podmínkách, ale v lidech. Když například Plzeň bude mít lepší lidi než JIC, tak tam ty startupy půjdou. Nemělo by to ale být soupeření, aby se za státní peníze přeplácely startupy. To by nedávalo smysl. Problém je, že například v Plzni jsou definitivně stejně chytří lidé jako na jižní Moravě, ale nemají kam jít. Nemají tam tu kolíbku.
Tedy nějaké to úvodní postrčení.
Ano, prostě program, to, co dělá JIC, například kreativita ve školách. JIC povzbuzuje kreativitu a podnikavost v krajích. A to se musí dělat v daném regionu. Nejde například pomáhat v Brně i v Chebu. To si myslím, že dost chybí. Když se podíváte v Brně na kampus VUT a Technologický park, pracuje tady 30 000 „technology workers“. Ti mají platy 50 až 150 tisíc, tak si spočtěte, jaký to má přínos pro národní hospodářství – pro daně, ekonomiku, pro HDP. Když se podíváte na HDP krajů, tak vidíte, že Jihomoravský kraj je podezřele vysoký. A to je právě kvůli tomu. To nejsou platy kovoobráběčů za dvacet tisíc. To je celé.
Takže pokud bych to měl shrnout, je to i v zájmu těchto, nepěkně řečeno, druholigových měst, mít nějaké vlastní JIC.
To jsou prostě „second-tier cities“, to je v pořádku. Praha je „headquarters“ – centrum byznysu, obchodu a státní správy. V ní už vznikají inkubátory na komerční bázi, například StartUpYard. Praha je prostě velká a je v ní hodně peněz. Ale je v pohodě říct město druhé kategorie – second-tier city – čili krajské město, druhý pilíř. To tam chybí.
