Stejně jako v České republice, i ve Spojených státech se míra nezaměstnanosti pohybuje na rekordně nízkých úrovních. I když se tedy zdá, že je všechno tak, jak má být, není to zdaleka až tak růžové. Právě na příkladu USA je zřetelně a jasně vidět, jak moc dokáže být ukazatel míry nezaměstnanosti zkreslující. Počet nezaměstnaných se zde totiž standardně poměřuje k objemu pracovní síly, z té se ovšem za poslední desetiletí mnoho Američanů tak nějak ztratilo.
Nebylo to ovšem ztracení nikterak záhadné. To je patrné také z článku ze serveru ZeroHedge, který rozebírá problém za pomoci nedávné analýzy amerického Federálního rezervního systému (Fedu). Jak můžete vidět na následujícím grafu, který ukazuje vývoj míry ne-participace amerických mužů na trhu práce (jinými slovy, procento mužů, kteří jsou sice v produktivním věku [25-54 let], avšak nejsou součástí pracovní síly), je zde jasně patrný růstový trend.
Je kondice amerického trhu práce jen iluzí?
Onen růstový trend ovšem není nijak hladký, ba právě naopak – tam, kde vidíme šedé rámečky, vidíme také výrazné skokové zrychlení trendu. Šedé rámečky totiž vyznačují dvě poslední recese, které americká ekonomika zažila – první byla spojena s prasknutím dot-com bubliny, druhá pak s globální finanční krizí. Je normálním projevem hospodářského cyklu, že v recesi obvykle stoupá míra nezaměstnanosti. Když se ovšem ekonomika začíná vzpamatovávat, dosud nezaměstnaní se opět vracejí na trh práce.
Jak ovšem ilustruje graf výše, v USA tento ozdravný proces v nezanedbatelné míře selhává – řada pracovníků se po odeznění krize do pracovního procesu nemá zájem vrátit. Jak uvádí ZeroHedge, ještě v roce 1996 bylo mimo objem americké pracovní síly 4,1 milionu mužů v produktivním věku, do konce roku 2016 však toto číslo vystoupalo na 7,1 milionu. Jak ukazuje následující graf, největší míra ne-participace je tradičně u té relativně nejstarší skupiny, v souvislosti s globální finanční krizí z let 2008-09 ovšem znatelně vzrostla zejména míra ne-participace mezi 25 a 34 lety.
Americká neviditelná krize. S čím si ekonomové neví rady?
Nejvyšší míru ne-participace stabilně vykazují muži s nejnižším vzděláním, u těch ovšem na druhou stranu nelze sledovat nárůst v souvislosti s hospodářskými recesemi. Jak uvádí ZeroHedge, to se zdá být spíše případem skupin mužů s vyšším vzděláním. Proč je ale tak těžké se na trh práce znovu vrátit? Vysvětlení je v tzv. efektu hysterze (hystersis), kdy je výše tzv. přirozené nezaměstnanosti funkcí předchozích měr nezaměstnanosti. Jinými slovy, historické vysoké míry nezaměstnanosti, které jsou typické během krizí, zvyšují budoucí přirozenou míru nezaměstnanosti. Jde tedy o koncept, který je v přímém rozporu se stabilní mírou přirozené nezaměstnanosti (NAIRU), kam má typicky podle monetarismu Miltona Friedmana ekonomika v dlouhém období sklon se vracet.
Hypotéza hysterze naopak namítá, že pokud člověk nechodí do práce, postupně ztrácí pracovní návyky a zastarává mu lidský kapitál, což přirozeně ztěžuje jeho budoucí opětované zaměstnání. Navíc si člověk často zvykne na spoustu volného času a bezpracný příjem v podobě sociálních dávek, třebaže se musí spokojit s nižším standardem, a o práci tak postupně ztratí zájem, případně si občas něco přivydělá na černém trhu. Dlouhodobá nezaměstnanost se tedy mění v přirozenou nezaměstnanost, ve statistikách nezaměstnanosti ji ovšem nenajdeme, jelikož lidé, co se práci ani hledat nesnaží, postupně vypadnou ze všech evidencí. Můžeme ji ovšem sledovat právě v růstu míry ne-participace.
