Česko velmi silně preferuje stabilitu. „Přebankováno“ v ČR není, i když s příchodem nové konkurence a technologií budou marže nejspíš klesat. Banky v ekonomickém rozvoji hrály, hrají a budou ještě velmi dlouho hrát mimořádně velkou roli. V rozhovoru pro server Roklen24 to řekl ekonomický analytik České bankovní asociace (ČBA) Miroslav Zámečník.
Nedávno jste se stal ekonomickým analytikem ČBA. V rámci českého bankovního trhu se však pohybujete již delší dobu. Jaký je bankovní sektor v České republice s ohledem na strukturu příjmů bank v porovnání s trhem v zemích západní Evropy?
Srovnávat strukturu bankovního sektoru v České republice a zemích západní Evropy je docela ošidné, zejména pokud chceme z jednotlivostí vyvozovat nějaké závěry. Předně, ani západní Evropa není strukturálně homogenní a v uplynulém desetiletí byl bankovní sektor v řadě zemí postižen krizí, jež rozdíly spíše prohloubila, nežli snížila. Heterogenní jsou i trhy uvnitř eurozóny: máte převážně konzervativní „retailové trhy“, z nichž některé jsou hodně „přebankované“, takže je zatěžuje vysoký cost/income ratio, ale i země, které měly velké investiční bankovnictví s jeho volatilitou.
Míra koncentrace je velmi rozdílná, stejně jako struktura jejich aktiv i pasiv. Tvrdit, že nízké rozdíly mezi sazbami u úvěrových a depozitních obchodů je znakem toho, že trh je efektivní, je nesmysl, když vysvětlení může být v tom, že vyschl jeden pramen („wholesale“), a na daném trhu se začalo bojovat o depozita. Zrovna tak můžete mít docela velké spready, ale zároveň mizerný cost/income kvůli vysokým nákladům. Analyticky zkrátka nelze vyvozovat z jednoho ukazatele dalekosáhlé závěry.
Bohatou datovou základnu pro mezinárodní porovnávání nabízí datový sklad Evropské centrální banky, ale pro stručnější ilustraci různorodosti tady nechávám odkaz, který se jimi specificky zabývá, a je zahraniční.
Na českém bankovním trhu je nyní přes 40 subjektů s bankovní licencí nebo poboček zahraničních bank. Není již malý český trh přesycen? Na druhou stranu se zdá, že banky mají dostatek zisku jak na reinvestování a inovace, tak i na výplatu dividend akcionářům. Jak vidíte současnou strukturu trhu a její další vývoj?
V Česku je poměr úvěrů k depozitům velmi příznivý (spolehlivá zdrojová základna za předpokladu, že vkladatelé mají důvěru ve stabilitu celého systému i jednotlivých hráčů, což je velká hodnota). Další charakteristika, kterou považuji za velký klad, je obecně konzervativní přístup většiny aktérů; ještě pořád je u středostavovských domácností ve středním věku normální nezadlužovat se kvůli běžné spotřebě. To znamená, že máte v Česku masu lidí, kteří si vzali hypotéku, ale nikdy nečerpali spotřebitelský úvěr, ani neměli neuhrazený úročený zůstatek na kreditní kartě. Alespoň ve středostavovské rovině a v její představě archetypálních ctností to znamená, že „nacenění“ podobných produktů pak odráží rizikový profil žadatelů o ně. Když máte silný blok na „maxování kredit karty“, nedivte se rozdílům v sazbách.
Protože kulturní rozdíly jsou důležité, a obrovské, i v rámci Evropy; někde je nesplácení úvěru vůči místní kampeličce takovou hanbou, jíž v zásadě nelze sociálně přežít, a spočívá na tom celá poezie úvěrování bez hmotného kolaterálu.
Konzervativně přistupuje k zadlužování i český firemní sektor, municipality, a v podstatě i vláda. Takže v rámci českého bankovnictví máte segmenty s velmi intenzivní konkurencí a nízkými maržemi, kde se horko těžko vydělá na náklady, ale i segmenty, kde jsou marže pěkné, takže logicky musely přilákat konkurenci.
Že by bylo přebankováno, ten pocit nemám, i když s příchodem nové konkurence a technologií budou (nejspíš) marže klesat. Regulatorní požadavky s jejich implikacemi na náklady a rentabilitu kapitálu jsou další silný faktor. I náš regulátor je konzervativní. Nakonec vždycky skončíme u toho, co vlastně chceme, když máme nějaké kulturní pozadí a společenské preference. Jsem přesvědčen, že Česko velmi silně preferuje stabilitu. To sice nikterak nesnižuje potřebu přemýšlet, jak dát naší ekonomice potřebnou dynamiku, ale za všechno nějak platíme. Za nižší volatilitu zpravidla pomalejším růstem.
V rámci předvolební rétoriky navrhla ČSSD zavedení bankovní daně. Jak se stavíte k tomu opatření?
Negativně. Česko, pokud má kdy naplnit ambici vyrovnat se bohatším sousedům, tak má před sebou dlouhou řadu let, kdy musí zvyšovat produktivitu a kapitálovou zásobu na pracovníka/obyvatele („investovat“) viditelně rychleji než sousední země. Tím viditelně myslím nejméně jeden a půl až dvouprocentní roční diferenciál, po dobu několika desetiletí. Jinak to nevychází, přitom by nemělo jít o „hmotu“, ale o investice do výzkumu a vývoje, které by měly projít tržním testem, takže jejich nositeli by – s mnohem rychleji rostoucí dynamikou – měla být korporátní sféra.
Zároveň pozoruji již nějakou dobu rostoucí touhu nezvyšovat závislost českého ekonomického rozvoje na zahraničním kapitálu. Takže přímo či nepřímo danit domácí úspory, koncentrované v bankách, které potřebujete transformovat do „národních“ investic, to není úplně chytrý nápad, pokud si přejeme být konzistentní.
Kapacita v Česku působících bank a finančního sektoru pokrýt potřeby financování například dopravní infrastruktury nebo dostupného bydlení je zcela dostatečná, opravdu se kvůli tomu nebudeme muset zadlužovat v zahraničí. Tohle nepodceňujme, protože neuspokojená poptávka po bydlení za rozumných podmínek je dneska omezujícím faktorem růstu aglomerací, kde se daří inovacím (produktivitě, mzdám atd.), a zpomaluje to míru potenciálního růstu dneska víc než co jiného. Já vím, že odpověď je na straně nabídky, ale považuji za důležité to zdůraznit – banky jsou „ready“.
Taky jsem si nevšiml, že by zdejší banky neměly rády korporátní investice do výzkumu a vývoje, pokud je realizují subjekty, které mají historii, kolaterál a rentabilitu. „Startupy“ jsou něco jiného, ty vyžadují úplně jinou strukturu financování, ale Česko potřebuje samozřejmě celý ekosystém, a většina hardwarových inovací vyplyne z propojení nápadů s existující výrobní firmou.
Banky v ekonomickém rozvoji hrály, hrají a budou ještě velmi dlouho hrát mimořádně velkou roli.
Posledních několik let se minimálně kvůli roli prezidenta začalo častěji mluvit o působení české ekonomické diplomacii v asijských zemích. Považujete současnou snahu za ekonomicky úspěšnou (při odhlédnutí od politickému rozměru celého problému)?
Snaha o teritoriální diverzifikaci je důležitá, ale já nejsem propagandista, ale analytik, a ten se dívá na to, kdo vlastně jsme. Malá otevřená ekonomika našeho typu s vysokým zapojením do hodnototvorného řetězce právě v těch méně inovačních a proprietárních fázích znamená, že nejsme a hned tak nebudeme koncovými dodavateli. To je konstatace, nikoli radostná, a že bych si přál, abychom se posunuli, je zřejmé z předchozích i následujících odpovědí.
Česká exportní banka (ČEB) a EGAP jsou výsadní nástroje státu na podporu exportu. V posledních několika letech je však doprovází řada otázek, zda jde o nejefektivnější způsob podpory exportu a zda není na místě fungování ČEB reformovat. Jak by dle Vás měla vypadat státní podpora exportu a včetně pozice ČEB a EGAPu v novém systému?.
Předně to žádné výsadní nástroje státu ve smyslu monopolu nejsou, jejich role je a měla by být podpůrná a selektivní, nemají vytěsňovat trh. Jedna věc je, že stát podporuje export do rizikovějších teritorií, čímž mimochodem přispívá k jejich rozvoji, a sám o sobě dobrý obchod nevyjde, protože riziková teritoria nemají tuto charakteristiku pro nic- za nic. Od toho ČEB a EGAP jsou, smyslem je rozšiřování trhů a ekonomický rozvoj, přičemž vyloženě rizikové země typu „rogue states“ financovány být nemají, protože se tím mimochodem míjí rozvojový i pedagogický účinek. Druhá věc, to jsou od začátku špatně strukturované obchody. Stát v minulosti dopustil oslabení profesionální integrity a managementu, které vyústily ve špatné obchodní případy, které se samozřejmě státu strašně finančně vymstily. Nyní končí vlna splácení těch hříchů, za které současný management samozřejmě nemůže, ale reputačně to jak ČEB a EGAP „slízává“ dodnes.
Jestli existuje jedno poučení, pak to, že do statutárních orgánů nemají ministerstva navrhovat, a regulátor (ČNB) pouštět lidi, kteří nejsou „fit and proper“. Pokud tohle zvládneme, pak samozřejmě má podpora exportu přes ČEB a EGAP národohospodářský smysl. Veškerá další úvaha je založena na předpokladu, že to dokážeme.
Jsou dva úhly pohledu na ČEB a EGAP, z nichž každý má svou relevanci.
Jeden se dívá na EGAP, a zejména ČEB, jako na proticyklické nástroje podpory exportu. Jinak řečeno, dokud panuje konjunktura, a vnímaní rizika v komerčním sektoru ať už financiérů či pojistitelů exportu tomu odpovídá, je potřeba se soustřeďovat na segmenty, kde existuje tržní mezera, což jsou třeba malé a střední podniky, které jsou méně atraktivní z hlediska marží. Poptávka po službách ČEB a EGAP samozřejmě roste, když se sníží apetyt na riziko u komerčních poskytovatelů – je to cyklický byznys. To platí pořád.
Druhá dimenze souvisí s tím, že Česko by mělo mít nějakou „provozně uchopitelnou strategii“ na to, se posunout od zpracovatelské ekonomiky k tvorbě větší přidané hodnoty, protože jinak nezbohatneme, což chceme. To ale předpokládá, že si dokážeme pomoci ke štěstí prostřednictvím všech možných nástrojů – od daňové soustavy přes snížení byrokratických překážek podnikání až k institucionální podpoře tohohle procesu. S celým českým hospodářstvím pohnout dopředu, nikoli bokem nebo dozadu (i to lze).
Součást tohoto ekosystému samozřejmě tvoří i ČEB a EGAP – od samého začátku by se například měla podporovat komercializace nějakého originálního technického řešení, včetně průzkumu zahraničních trhů, zajištění exportního financování a pojištění. Je úplně zřetelné, že většinu si musí „odmakat“ soukromý sektor, ale dobře zacílené podpory vykrývající mezery na trhu mohou pomoci.
Všechny tyhle instituce vlastně máme, ale aby fungovaly jako štafeta, kdy každý běžec má, to je zapotřebí si odpracovat, a chtěl bych se toho dožít.
Mezinárodní obchod čelí v současné chvíli dvěma významným hrozbám. Jednak jde o nejistotu kolem dohody mezi Velkou Británií a EU, jednak o zavádění obchodních bariér v čele se Trumpovou administrativou. Očekáváte, že nějaký z faktorů může významně ohrozit exportní pozici české ekonomiky?
Odpověď je ano, v obou případech, protože jsme hluboce integrováni do světové ekonomiky, a kupříkladu prostřednictvím Německa jsou při vývozu přidané hodnoty Spojené státy druhým nejvýznamnější partnerem (spolu s Francií). V případě Británie je nejtvrdší varianta „brexitu“ v podobě přechodu na celní sazby podle WTO, cosi tak bláznivého, že si to nechci ani představit. Máme mimořádný zájem, jako mimořádně otevřená ekonomika, udržet mezinárodní obchod na liberální úrovni. Zároveň by nám mělo být jasné, že toho dosáhneme pouze uvnitř, nikoli vně Evropské unie.
