„Velké nebezpečí pro naši planetu jsou lidé. Je jich příliš, daří se jim příliš dobře po ekonomické stránce a spalují příliš mnoho ropy,“ nechal se kdysi v rozhovoru pro BBC slyšet James Lovelock. Asi tak se dá v principu vyjádřit inherentní konflikt mezi blahobytem lidstva a zachováním naší planety, který jasně vidí především ochránci životního prostředí. Podle jiných zde ovšem existuje harmonie, které nejvíce škodí právě ti takto mluvící. Co říkají data? Na to se zaměřil server Vox.
Ekonomové obvykle nahlížejí na životní prostředí jako na luxusní statek – tedy takový, po kterém poptávka s růstem příjmu roste více než proporcionálně. A zdá se, že v tomto ohledu mají pravdu. Po století explozivního ekonomické růstu lidé v posledních desetiletích začínají dbát nejen na to, aby měli dost materiálních statků, ale také se zajímají, jak jejich aktivity dopadají na životní prostředí, ve kterém žijí. Důkazem budiž řada enviromentálních regulací, které jednotlivé země zavádějí, jakož i rozrůstající se aktivity společenské odpovědnosti firem, které se v moderním kapitalismu zdají být nezbytnou součástí úspěšné strategie.
Se „zeleným“ smýšlením se identifikuje také stále více obyčejných lidí, přičemž neplatí, že jde jen o jakousi pózu a „skutek utek“. Jak odhalil výzkum provedený na německých datech, identifikace sebe sama jako environmentálně zaměřeného skutečně vede k environmentálně odpovědnému chování. Tato sebeidentifikace se dokázala být nejsilnějším a dokonce jediným signifikantním prediktorem „zeleného“ chování.
Energonomics: HDP jako pouhá přeměna energie? – Roklen24.cz https://t.co/GmQZ5MNs8L prostřednictvím @roklen24 #energy #economy pic.twitter.com/iTNDLKWNUf
— Roklen24.cz (@roklen24) 14. prosince 2017
Další závěr výzkumu však zní, že identifikace sama sebe jako environmentálně odpovědného zároveň příliš nesnižuje dopad aktivit na životní prostředí. Paradoxně se ukázalo, že lidé, kteří se identifikují se „zeleným“ smýšlením, mají ve skutečnosti v průměru o něco vyšší spotřebu energií, a zanechávají tak rozsáhlejší uhlíkovou stopu. Důvodem, proč u těchto zeleně smýšlejících lidí vychází dopad jejich aktivit relativně vyšší, je fakt, že zároveň příslušejí k bohatším vrstvám.
Jak uvádí server Vox, a jak vyplývá i z myšlenky životního prostředí jakožto luxusního statku, míra identifikace sebe samého jako environmentálně odpovědného roste s příjmem, avšak s ním zároveň roste také objem emisí, které člověk produkuje. Jak ukázala studie Oxfam, citovaná serverem Vox, skupina 10 % lidí s nejvyššími příjmy je zároveň zodpovědná za téměř polovinu emisí CO2.
Jinými slovy, bohatí produkují více emisí než chudí, a to i když sympatizují se zeleným smýšlením. Vzhledem ke svému vysokému příjmu totiž vždy budou spotřebovávat více. Ne, že by se tito lidé nesnažili svou spotřebu snižovat. Snaží se, avšak poměrně málo, čímž těžko vyrovnají vliv svého rostoucího příjmu. Navíc mají tendenci soustředit se na aktivity, které ve skutečnosti mají relativně malý dopad. Na jedné straně tedy mohou třídit odpad a kupovat ekologické produkty, ale málokdy se vzdají jízdy automobilem, konzumace či velké spotřeby energie spojené s luxusním bydlením. Inherentní spor mezi bohatstvím a životním prostředím se tedy opravdu zdá být skutečností.
