Takzvané „kšeftování“ s cestovními pasy bylo mezinárodní fotbalovou federací FIFA omezeno už dávno. Pokud se ale podíváte na jména hráčů v některých národních dresech, tušíte, že něco nehraje. Důvodem je migrace. Hráči působící v dresech afrických a jihoevropských týmů podporují tento „trend“ nejvíce. Například více než 60 procent národního týmu Maroka se narodilo mimo půdu severoafrické země.
Server World Economic Forum (WEF) uvedl, že se z velké části díváme na šikovné migranty v práci. Ačkoliv je takové prohlášení řečnickou hyperbolou, není tak daleko od pravdy. Tato situace je navíc vtipně aktuální, když uvážíme probíhající mistrovství světa a zároveň debatu evropských politických špiček o dalším řešení migrační krize. Někteří navrhují zpřísnění evropských hranic, někteří je dokonce chtějí pro migranty uzavřít.
Pokud jsou někteří z politiků i fotbalový fanoušci, což bezpochyby jsou, mohli by si uvědomit, jak skvěle tito migranti reprezentují zemi, ve které se ani nenarodili. Je tedy nutno uznat, že v tomto případě problémová asimilace do „nové kultury“ proběhla více než dobře.
Migranti na mistrovství v Rusku
Téměř každý desátý fotbalista na probíhajícím mistrovství světa se narodil mimo zemi, kterou v současnosti s plným nasazením reprezentuje. Opravdu extrémní je příklad fotbalové reprezentace Maroka. Z hráčů, kteří odcestovali do Ruska na největší sportovní událost roku, se 61,5 procent nenarodilo na půdě státu Maroko. Druhým týmem v této statistice je další africká země, Senegal, třetí je úřadující evropský šampion Portugalsko s hlavní hvězdou Cristianem Ronaldem, který se také nenarodil na portugalské půdě, nýbrž na autonomním souostroví Madeira. Země jako Brazílie nebo Německo naopak reprezentují pouze sportovci narozeni na půdě těchto států.
V úterním semifinále Francie proti Belgii bylo jen důkazem, jak synové afrických migrantů ovlinili v posledních desítkách let evropský fotbal. Přesně polovina všech hráčů těchto dvou zemí může vysledovat svůj rodokmen do Afriky, ať už se to týká jedné generace do minulosti nebo více.
Tento fakt ale není v nejsledovanějším sportu na světě příliš velkým překvapením. Většina velkých i menších fotbalových hvězd působí v ligách mimo jejich rodnou půdu. Už zmíněný Ronaldo strávil velkou část své kariéry v Anglii a Španělsku, jeho další zastávkou bude Itálie.
Extrémními případy jsou pak reprezentanti zemí Švédska, Islandu a finalisté z Chorvatska. Každý z reprezentantů těchto tří zemí hraje mimo národní ligu. Světový průměr této „vlastenecké“ statistiky pak říká, že 64,6 procent fotbalistů působí v profesionálních ligách mimo svoji rodnou zemi.
Diverzita ve sportu je příkladem pro svět
Ačkoliv je diskuze o tomto tématu spíše oslavou globalizace a světa plného možností, pravdou je, že i fotbalový migranti často čelí velkému tlaku rasismu. Švédský záložník Jimmy Durmaz, jehož otec je původem Turek, čelil na sociálních sítích útokům ze strany švédských fanoušků poté, co zavinil německý přímý kop, kvůli kterému nakonec Švédové utkání s Německem prohráli.
„Když mi někdo vyhrožuje, nazývá mě teroristou nebo Talibáncem, je to opravdu za hranicí. Co je však ještě horší, je to, že jdou i po mojí rodině i dětech a vyhrožují jim. Kdo, sakra, může vůbec říci něco takového,“ citoval Durmaze WEF. Švédský fotbalový svaz tyto výhrůžky nebral na lehkou váhu a celou situaci předal policii.
Švýcarský kouč Vladimir Petkovič naopak argumentuje tím, že kulturní diverzita je klíčem k úspěchu národního týmu, který vede. „Byli jsme schopni vytvořit takový tým, který k sobě poutá různé kultury a ideologie. I to nám pomáhá hrát opravdu skvělý fotbal,“ uvedl Petkovič na tiskové konferenci v Rusku.
