Nad očekávání nižší výsledek kvartálního vývoje amerického indexu výdajů na osobní spotřebu podpořil korekci dolarových zisků nad 1,0800 za euro. Z měn regionu je v zisku koruna a zlotý. Domácí měna se dostala pod 25,30 za euro.

Sdílená ekonomika léčí uspěchaný svět. Šetří nejen přírodu, ale i čas a peníze

Jsme přesyceni informacemi a chybí nám často to základní – porozumění souvislostem třeba o tom, jak náš ekonomický růst stojí na čerpání zdrojů z přírody. A že příroda kromě této produkční, ekonomické funkce má zároveň spoustu funkcí dalších, mnohem důležitějších. Nejcennějším statkem dnešní uspěchané doby je téměř pro každého čas. A z mé zkušenosti je ve sdílené ekonomice největší kouzlo právě v jeho úspoře. Oproti vlastním věcem je sdílení a pronájem často i levnější, upozornila v rozhovoru pro Roklen24 Soňa Jonášová, ředitelka a zakladatelka Institutu Cirkulární Ekonomiky (INCIEN).

Cirkulární ekonomika je opakem ekonomiky lineární. V čem tkví hlavní rozdíl mezi těmito dvěma systémy?

Dnes využíváme globálně jen 9 % ze všech materiálů a zdrojů, které mají potenciál být navráceny zpět do oběhu. To vychází z nejaktuálnější studie Circularity gap holandských expertů Circle Economy Amsterdam. Společnost tak prakticky funguje na principu vytěžit – vyrobit – využít a vyhodit. Tento systém však naráží na svoje hranice. Jednak nám docházejí jednotlivé zdroje, jako je například pro produkci potravin nepostradatelný fosfor. Ještě více alarmující jsou čísla zdrojů pro stavby, kdy v Česku do jedné dekády přijdeme o zdroje písku a kamene.

Na druhou stranu má rychlý systém spotřeby za následek obrovské problémy s odpady, které konkrétně v České republice končí z většiny na skládkách, jichž zde máme asi 170. Cirkulární ekonomika oproti tomu přichází se systémem, ve kterém se věci od začátku navrhují tak, aby byly opravitelné, recyklovatelné, vícekrát použitelné anebo, aby bylo možné je jen pronajímat a nevlastnit. Od ekodesignu po konec životního cyklu se s materiály nakládá jako s omezenými zdroji a na odpad se pohlíží jako na alternativní zdroj energie. Zajímavé však je, že kombinuje jak ekologické, tak ekonomické aspekty, protože přichází s novými byznys modely, které umožňují rozvoj společnosti, ovšem s nižšími nároky na spotřebu.

V cirkulární ekonomice se tedy na odpady pohlíží jako na suroviny. Může být však ekonomika stoprocentně cirkulární? Přece jen v každém cyklu vznikají určité ztráty a vyrobit původní produkt z odpadů bez dodatečných primárních zdrojů se zdá krajně obtížné…

Stoprocentně uzavřené cykly jsou možné u určitých materiálů, jako jsou například kovy. Jinak se samozřejmě počítá s tím, že ne u všech materiálů je to možné, a proto se cirkulární ekonomika nezaměřuje jen na recyklaci, ale právě už i na návrh produktů, aby byly například co nejkvalitnější a nekončily jako odpad po jednom použití. Zřejmé je i to, že recyklace je energeticky náročný proces, proto cirkulární ekonomika stojí na podpoře energie z obnovitelných zdrojů, abychom nelpěli na nekonečné recyklaci, ale přitom ignorovali fakt, že velká část energie je dnes vyráběna z fosilních zdrojů. Je to komplexní systém, zatím jsme zmínili pár principů, ale ještě zajímavější jsou například průmyslové symbiózy.

Je podle vás recyklace odpadů vždy přínosem pro životní prostředí a ekonomiku? Například při recyklaci plastů se spotřebovává nezanedbatelné množství energie a vody…

Zde je vždy nejjednodušší podívat se na tzv. hierarchii nakládání s odpadem. Jakémukoliv odpadu je možné předejít například díky pronájmu nebo díky opětovnému užití, a to je vždy nejpreferovanější verze. Recyklace materiálů přichází až ve chvíli, kdy není možné výrobky opravit či repasovat.

S vodou jste začali velmi trefně. I u vody, média pro přepravu často odpadních materiálů, postupujeme obdobně. U výrobců je možné uzavřít i vodní cykly, a proto dnešní továrny často hledají cesty, jak odpadní toky opětovně čistit, a snižovat tak potřebu pitné vody. Dnes je to v mnoha oblastech současně již nevyhnutelné, sucho posunulo téma recyklace vody na vysoké příčky priorit. Samozřejmé je i využívání dešťových vod nebo ochlazování hal například zelenými střechami a stěnami, což následně snižuje spotřebu energie. Cirkulární ekonomika stojí na efektivním využívání všech zdrojů. A tak je třeba hledat úspory všude.

V otázce ochrany životního prostředí získává vedle pojmu cirkulární ekonomiky na atraktivitě také pojem zero waste. Ten jde vlastně ještě dále, když požaduje odpad nikoli recyklovat, ale vůbec neprodukovat. Jak se díváte na tento přístup? Nedává nakonec větší smysl?

Zero waste je přístup, který se zaměřuje právě na zmíněná nejvyšší patra odpadové hierarchie. A je velmi správný. Zaměřit se na snížení spotřeby a spotřebovávaných statků je prakticky jedinou cestou, která umožní efektivně mitigovat změny klimatu, ale i produkci odpadů. Ale i přístup zero waste ví, že v oběhu (antroposféře) je již dnes tolik nerecyklovatelných či toxických látek, že je potřeba myslet i na další, nižší patra.

Města i domácnosti, které přecházejí na zero waste, otevřeně komunikují, že vždy vznikne cca 10 – 15 % odpadů, kterých není možné se zbavit jinak než jejich odstraněním. Zde je ale důležité zcela odstranit skládkování jako absolutně nejhorší způsob nakládání s odpadem a odpad využívat nejlépe materiálově a pokud to není možné, tak alespoň energeticky. V Česku tak například nahrazovat pálení uhlí. Málokdo ví, že odpad má téměř stejnou výhřevnost jako právě tento zdroj. A přitom jej bez užitku zahrabáváme do země, kde navíc vlivem rozkladných procesů vzniká metan, skleníkový plyn, který při svém úniku způsobuje rozsáhlé požáry. A to i v Česku. My jich evidujeme 530. To už nutí zamyslet se nad tím, jestli současný systém funguje správně.

V kontextu cirkulární ekonomiky nemusíme recyklaci vnímat pouze v jejím tradičním významu, tzn. jako proces materiálové přeměny odpadu, ale v širším smyslu sem patří i trend sdílení, který se dosud etabloval zejména v oblasti různých dopravních prostředků, ať už jde o auta, kola či oblíbené koloběžky. Kde ještě vidíte jeho potenciál? Kde jej podle vás půjde aplikovat snadněji a kde naopak obtížně?

Je to přesně tak. Na co vlastnit auta, domy či sportovní vybavení, pokud jej využíváme jen nízké jednotky či desítky procent času? Zde se prakticky opět bavíme o neefektivním využívání zdrojů, které byly potřeba k jejich výrobě. O autech či budovách tak dnes v odborných kruzích často mluvíme jako o budoucích bankách materiálů.

Lehké je nastavit ekonomiku sdílení i u předmětů, které není třeba používat denně – jako například zahradní vybavení, tradiční vybavení domácích dílen, vybavení na kemping a různé druhy sportů nebo luxusní statky, které mnoho majitelů užije jen na speciální příležitosti a často pouze jednou či dvakrát. Sdílení je zde o to jednodušší, čím rychlejší je rozvoj online platforem, které nám umožňují lokalizovat, propojovat platformy a majitele se službami poskytujícími servis. Prakticky mě napadá, že nedává smysl sdílet jen to, co považujeme za osobní, máme k tomu osobní vztah nebo to skutečně používáme denně. Dnešní generace mladých lidí považuje, dle mého názoru, sdílení za samozřejmost. Nenapadá mě, u čeho by byl problém a pokud by byl, znamená to, že to zatím ani není předmět, u kterého je sdílení vhodné.

Vysoká životní úroveň ve vyspělých zemích, ke kterým patří i Česká republika, umožňuje většině lidí nakupovat více, než ve skutečnosti potřebují, vyhazovat i použitelné věci a obecně zkrátka plýtvat. Jak lze v této „době hojnosti“ prosazovat trend sdílení, který implikuje, že by se lidé místo „nového“ měli spokojit se „starým a použitým“, resp. místo „vlastního“ s „půjčeným“?

Nejcennějším statkem dnešní uspěchané doby je téměř pro každého čas. A z mé zkušenosti je ve sdílené ekonomice největší kouzlo právě v jeho úspoře. O vlastní věci se staráte při uskladňování, stěhování, servisování, platíte za ně pojištění, bojíte se jejich odcizení… Pronájem je často i levnější. A proto, kromě ekologie, já sama považuji za klíčovou úsporu času a financí. A na to Češi stále slyší. Navíc přichází ruku v ruce s ekonomikou sdílení i ekonomika služeb na vysoké úrovni.

Brzy před naším autem budou stát auta, ke kterým bude možné přijít, přihlásit se čipem a na vás bude čekat perfektně čisté vozidlo s plnou nádrží. Dnešní společnost navíc stále častěji hledá cesty „úniku“ od uspěchaného životního stylu a stresu a je prokázáno, že čím víc věcí máme, tím si často připadáme více v chaosu a nepohodě. V době blahobytu, jak říká i Kuznietzova křivka, přichází doba uvědomění si, že za více peněz už není možné koupit si více statků, jejichž pořízení by zvýšilo naše štěstí.

Myslíte si, že jsou dnešní spotřebitelé v určitém smyslu „rozmazlení“? Nebo za jejich neuváženými nákupními rozhodnutími stojí spíše vnější vlivy, jako jsou například všudypřítomné reklamy, případně i jistý sociální tlak ve světě, kde se společenská prestiž často odvozuje od úrovně spotřeby, tzn. například, že bohatí jezdí velkými auty a chodí v drahém oblečení místo toho, aby jezdili v MHD a nakupovali v second handech?

Jsme přesyceni informacemi a chybí nám často to základní – porozumění souvislostem třeba o tom, jak náš ekonomický růst stojí na čerpání zdrojů z přírody. A že příroda kromě této produkční, ekonomické funkce má zároveň spoustu funkcí dalších, mnohem důležitějších. Funkci vodozádržnou, kterou, když zničíme, tak budeme čelit ještě mnohem horším suchům než dnes a stejně tak i třeba funkci kulturní, kdy je pro nás příroda místem, kde čerpáme energii a radost. Je to i prokázané, že jen 15 minut denně v zeleni či lese výrazně snižuje stresové zatížení a zvyšuje odolnost.

Není možné z přírody z pohledu ekonomické hantýrky dělat jen dojnou krávu. A my jako spotřebitelé jsme rozmazlení v tom, že jsme často uzavření za hranicemi měst a nákupních center a mnohdy nám uniká to, co se děje tam „venku“. Vsadím se, že spousta lidí ve městech si doteď neuvědomuje kůrovcovou katastrofu, protože ji kolem sebe nevidí. Koukáme do mobilů a zapomínáme sledovat to, co se děje kolem nás. V tom jsme na blahobytném obláčku, to ano.

S bohatnutím zemí tento konzumerismus neúprosně sílí nejen ve vyspělých, ale i v těch rozvojových, jako je třeba Čína. To jde samozřejmě ruku v ruce s eskalující produkcí odpadů, která představuje jednu z environmentálních hrozeb současnosti. Dá se tedy říct, že ekonomický růst je od určitého bodu přírodě škodí?

Jistě. A navíc od nás rozvojové země často „okoukávají“ náš životní styl. Avšak stejně jak se do asijských či indonéských dovolenkových destinací dostala posedlost po čistotě a jednorázových plastech, tak věřím, že přístup k ochraně přírody nebo právě k cirkulární ekonomice či minimalismu individuálů mohou tyto státy okoukat nyní. Přírodě škodí to, jak ekonomický růst nadesignujeme a já věřím, že umíme dnešní systémy nastavit tak, aby od začátku nejen neškodily, ale i pomáhaly.

Měly by podle vás v tomto ohledu výrazněji zakročit veřejné politiky? Nebo spatřujete naději na řešení spíše ve změnách v lidském myšlení a jejich přístupu k přírodě?

Klíčem pro změnu je vždy jednotlivec. Není dobré oddělovat jedince a politiky, však i ti jsou tvořeni lidmi s jistými názory. Stejně tak často mluvíme o „korporacích“. I v těch ale dělají zásadní rozhodnutí jedinci, skupiny vyvolených, zvolených. Jsem přesvědčená, že nezbytné je přenášet zodpovědnost rozhodnutí na jedince.

Doslova „rostu“ z toho, když se politici schovávají za svojí stranu a se sklopenou hlavou zvedají ruce i pro to, s čím nesouhlasí. To je selhání, na které je třeba poukazovat. Jak budou politici hlasovat třeba ve chvíli, kdy u ústavní žaloby proti prezidentovi budou hlasovat po jménech jako u hlasování při udělování důvěry vládě? Jak by hlasovali, kdyby to byla ostře sledovaná každodennost? Osobní zodpovědnost nám v dnešní společnosti často uniká a ošíváme se tím, že to „stejně nedává smysl“, když jsme sami proti systému. Ale to není pravda. My jsme součást systému a ten funguje tak, jak fungují jednotlivci.

Vaše jméno je spojeno s Institutem Cirkulární Ekonomiky (INCIEN), který momentálně vedete. Zároveň jste i jeho zakladatelkou, přičemž tento nápad se vám v hlavě zrodil při vašich studiích v Holandsku. Můžete přiblížit, jaké byly konkrétní impulsy, a jak dlouho trvalo, než se vám tuto myšlenku podařilo realizovat?

Jsem impulzivní, ale zároveň intuitivní člověk. Když něco považuji za správné, tak to udělám nehledě na to, kolik času mi to zabere. Ať je to otevřený dopis premiérovi o tom, že nesouhlasím s odsunem oddělení pro udržitelný rozvoj z Úřadu vlády nebo ať to bylo založení INCIEN. Nechybí mi dlouhodobá motivace a peníze pro mě jsou na mnohem nižších příčkách pod zásadními hodnotami, kterými se řídím. A to je i nejdůležitější aspekt pro to, že se nám podařilo po čtyři roky fungovat finančně soběstačně bez dotací a grantů.

Zpět k otázce. Základním impulsem byla bruselská konference Green Week 2014, která mi během čtyř dní dala takového brouka do hlavy, že jsem z ní odjížděla s tím, že v Česku musí vzniknout organizace zaměřená na cirkulární ekonomiku, jež byla v daném roce hlavním tématem. A pak už jsem plán rozvíjela v hlavě každý den a po návratu do Česka už následovaly jen ryze praktické kroky jako vytvoření byznys plánu, struktury, vize a hledání lidí do týmu. Do půl roku byl INCIEN založen a následovaly první malinké projekty. Ve strategiích jsem ale stavěná tematicky progresivně, zároveň však finančně konzervativně, proto jsme rostli organicky vždy tak, jak se nám dařilo.

Jak konkrétně pomáháte implementovat do reálného světa principy cirkulární ekonomiky? S kým spolupracujete a kam jsou vaše aktivity směřovány?

Od osvěty tématu, která byla v minulých letech důležitá, aby se o tématu začalo více mluvit, po motivaci odhodlaných lídrů, ať už se jedná o starosty nebo majitele firem, pomáháme mapovat aktuální stav dané organizace nebo obce a navrhujeme konkrétní řešení, kampaně, postup výzkumu či konkrétní realizace. Fungujeme jako vzdělávací a expertní konzultační skupina. Zaměřujeme se na efektivní využívání všech zdrojů. Od materiálů po vodu či energii, ale i čas a prostor. Hledáme cesty, jak neplýtvat, nedělat nic zbytečně a zaměřujeme se na věci s největším dopadem nebo pilotní projekty s největším potenciálem pro šíření.

V České republice fungujete jakožto nezisková organizace od roku 2015. Jak hodnotíte dosavadní působení? Můžete jmenovat nějaké zajímavé projekty, které máte za sebou, či úspěchy, na které jste nejvíce pyšní?

Pro mě osobně je to teď nejaktuálnější projekt, kdy jsme v Brně testovali pohon autobusů na bioplyn vyrobený z čistírenských kalů. Tedy z toho, co končí v kanalizaci. A projektem jsme rozpoutali diskuzi nad využíváním těchto „netradičních“ materiálů v energetice a snažíme se dokázat, že využít se dá skutečně všechno. S nadsázkou tak teď říkáme, že jsme odpověděli na mnohaletou otázku známou z filmu Pelíšky, jestli ho°no hoří!

Pyšná jsem ale na všechny projekty, které se následně šířily. Od efektivizace třídění v Prostřední Bečvě, ze které jsme udělali celý program Obce na cestě k méně odpadu, ale i na znovuotevření otázky Zálohování, které ještě zdaleka v Česku nekončí. Naopak. Současný odpadářský rybníček si žádá trošku zčeřit vody. Jsem přesvědčená, že pravda se musí říkat i ve chvíli, kdy není pohodlná. A já se nesmířím s tím, že tabulkově vykazujeme za recyklaci i to, co jen hodíme do popelnice, z níž půlku odvezeme na skládku. Nesmířím se ani s tím, že za recyklaci docházejících stavebních materiálů považujeme obsypávání skládek či jejich rekultivaci. Papír snese všechno. Já ne.

Na čem pracujete v současné době a co je cílem Institutu Cirkulární Ekonomiky do budoucna?

Ačkoliv pracujeme na naprosto futuristických projektech s firmami od farmacie a automotiv průmyslu po recyklátory či výrobce módy, tak teď intenzivně pracujeme i na osvětě toho, že skládkování je prakticky nejužší hrdlo pro rozvoj cirkulární ekonomiky v Česku. Černý byznys českého odpadářství je nepopulární oblast, bez jejíž evoluce se však nikam nepohneme. Je těžké budovat technologicky špičkové projekty ve chvíli, kdy je nejlevnější skládkovat a Ministerstvo životního prostředí posunuje do dalších kol zákon, který navíc skládkování odsouvá o šest let z roku 2024 na rok 2030.

Ještě chvilku nás to tak bude udržovat v mírně nahořklých tématech skládkování, ale vyvažujeme to například organizací perfektního doprovodného programu pro Mezinárodní strojírenský veletrh, který v říjnu vypukne v Brně. To jsou akce, které ukazují konkrétní obrysy toho, co nás stejně nemine, a to jsou ekoinovace a neuvěřitelný potenciál, který cirkulární ekonomika přináší. Do budoucna budeme pracovat na tom, abychom se stali expertním centrem pro téma cirkulární ekonomiky, které bude stejně jako dnes soběstačné, pevné v názorech a nepodplatitelné. To je ve dnešní době ctnost, kterou je třeba budovat. Stejně jako pokoru a schopnost přiznat omyl. Možná totiž přijde ještě něco lepšího, než je cirkulární ekonomika a já budu první, která uzná, že je něco lepšího. Člověk musí mít neustále otevřené obzory a neulpívat na svém egu.

Soňa Jonášová je absolventkou oboru Zemědělské inženýrství na Mendelově univerzitě v Brně. Po zahraničním studiu a stážích v Holandsku a Španělsku v České republice v roce 2015 založila a v současné době je stále ředitelkou Institutu cirkulární ekonomiky, z. ú. (INCIEN), který od roku 2016 funguje i na Slovensku. Cílem INCIEN je aktivní osvěta, prosazování a pomoc s implementací principů cirkulární ekonomiky, a to na všech úrovních od implementace evropského legislativního balíčku o cirkulární ekonomice, tak po praktické zavádění na úrovni firem, obcí a regionů. Soňa vede několik výzkumných projektů, je zodpovědná za rozvojové aktivity INCIEN a spolupráci s klíčovými zainteresovanými stranami a partnery v ČR i v zahraničí. Hlavní témata, kterým se věnuje: uzavírání biologických cyklů a technických cyklů v rámci udržitelného rozvoje společnosti, což jsou oblasti zasahující do zemědělství, lesnictví, vodohospodářství, rozvoje nových ekonomik, oblastí nakládání s odpadem a technologické ekoinovace. Současně je členkou poradních sborů (Brno / Praha aj.) a pracovních skupin souvisejících s využíváním druhotných surovin a rozvoje chytrých měst a regionů (MŽP / MPO / MMR).  

Newsletter