Světová zdravotnická organizace se zaprodala Číně, ale USA nemusejí, píší Ivana Stradner a John Yoo v American Enterprise Institute. Jednou z velkých otázek, před nimiž stojí mezinárodní společenství, tak je, jak přimět zemi rudého draka k právní a politické odpovědnosti za její nepoctivost a způsobenou globální škodu.
Americké zpravodajské služby uvádějí, že Čína úmyslně podhodnocovala počty nakažených a zemřelých na koronavirus. Už v prosinci a lednu se Číňané snažili potlačovat zprávy o rychlém šíření a smrtícím účinku COVID-19. Čínské úřady trestaly doktory varující před vypuknutím nákazy ve městě Wu-chan, bránily zkoumání viru a nechaly vycestovat tisíce nakažených do celého světa.
Kdyby byla Čína jedincem, firmou nebo právním státem, musela by nabídnout kompenzaci za globálně způsobenou škodu. Ta by jen v případě USA mohla dosáhnout bezmála 800 tisíc úmrtí, stovky miliard dolarů vynaložených na zdravotní péči a dalších bilionů dolarů ztracené ekonomické aktivity. Čína je tedy podle mezinárodního práva zodpovědná. Pandemie zároveň odhalila neefektivitu a prohnilost mezinárodních institucí. Spojené státy by se proto neměly spoléhat na mezinárodní právo, ale bránit svůj národní zájem svépomocí.
Mezinárodní instituce jako Rada bezpečnosti OSN nedokážou přimět Čínskou lidovou republiku k zodpovědnosti za její jednání, protože Čína a Rusko mají právo veta. OSN je proto „impotentní“, přestože její generální tajemník Antonio Guterres prohlásil pandemii za největší hrozbu od konce druhé světové války. Je to hrozba, která nejenže ochromila světovou ekonomiku, ale i hrozí smrtí milionům lidí.
Spojené státy a jejich spojenci by se mohli pokusit zažalovat ČLR u mezinárodního soudu. Žádná země ale ještě nikdy nestála před soudem za porušení smluv týkajících se infekčních chorob. Ale i kdyby nějaký soud Čínu odsoudil, ta by takové rozhodnutí ignorovala. Když ji Stálý rozhodčí soud v Haagu uznal vinnou za výstavbu umělých ostrovů v Jihočínském moři, Peking si z tohoto rozhodnutí nedělal těžkou hlavu. Čínští představitelé dali najevo, že soudní výrok je pro ně jen cárem papíru. Něco podobného bychom museli očekávat i v případě koronaviru.
WHO disponuje jen nezávazným mechanizmem řešení sporů. Čína tím, že neprodleně nenahlásila vypuknutí koronaviru této organizaci, porušila mezinárodní zdravotní regulace. Ty vyžadují, aby státy informovaly WHO o zdravotní události „mezinárodního významu“.
Čínští představitelé ale manipulují Světovou zdravotnickou organizaci financováním. Její příspěvky vzrostly od roku 2014 na 86 milionů dolarů, což představuje nárůst o 52 procent. Šéf WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus chválí Čínu za její „otevřenost ke sdílení informací“ s mezinárodní komunitou. Čína podle něj „koupila světu více času“ na boj s koronavirem. WHO taky v lednu papouškovala čínské tvrzení o neexistenci jasného důkazu přenosu koronaviru mezi lidmi. WHO rovněž zastává stejnou pozici jako Čína proti Tchaj-wanu. Ten se nemůže stát členem organizace a účastnit se jednání týkající se boje proti COVID-19.
Přestože vyšší rozpočet dělá Světovou zdravotnickou organizaci podle některých akademiků akceschopnější, Trumpova administrativa snížila příspěvek USA na polovinu (prezident Trump chce zcela zastavit americký příspěvek WHO). Nejenže se WHO stala čínským klientem, ale také utrácí téměř 200 milionů dolarů ročně na luxusní cestování. Spojené státy by tak měly podle AEI prošetřit provázanost WHO a jejího ředitele s Čínou.
USA a spojenci by se proto měli spolehnout na sebe. Je potřeba vytvořit nový monitorovací režim, který zabrání podobným zdravotním rizikům v budoucnosti. Státy by v jeho rámci sdílely informace a koordinovaly svoje aktivity. Inspirovat se dá inspekcemi prováděné Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Spojené státy a další bohaté země by nastavily mechanismy fungování a finančně pomohly chudším zemím, které by souhlasily s účastí. Reaganovo heslo „Důvěřuj, ale prověřuj“, uplatňované v jednáních se Sověty, by pomohlo vytvořit efektivní globální zdravotní systém.
Čína si také zaslouží trest, který by ji měl přimět k nápravě. Washington by například mohl přesvědčit spojence, aby vyloučili čínské akademiky a studenty ze svých univerzit a výzkumných center. Čína (údajně) využívá svůj program Tisíce talentů pro to, aby pro ni vědci kradli z amerických laboratoří citlivé technologie. Konfuciovy instituty se sice tváří jako kulturní centra, ale ve skutečnosti šíří čínskou propagandu.
Čínský prezident Si Ťin-pching odvozuje podle expertů svou politickou legitimitu od fungující ekonomiky a čínského nacionalizmu. USA a spojenci by mohli na tento „mandát z nebes“ udeřit zvýšením tlaku na Peking. Jednou z možností je uvalit na ČLR bolestivé ekonomické sankce. Trumpova administrativa by mohla dále omezit čínské nákupy pokročilých technologií, jako jsou mikročipy, umělá inteligence nebo biotechnologie (v tomto směru už podnikla kroky týkající se prodeje čipů společnosti Huawei). USA by rovněž mohly zmrazit aktiva a omezit cestování některých představitelů čínské komunistické strany. Čínští soudruzi potřebují pocítit bolest, která je přiměje ke změnám.
Spojené státy se kromě zmrazení obchodní spolupráce můžou uchýlit ke konfiskaci aktiv čínských státních podniků. Peking v rámci své iniciativy Pás a stezka rozpůjčoval miliardy dolarů zemím v Africe, východní Evropě a Latinské Americe. V případě problémů se splácením Čína zabírá jejich přístavy a další strategická místa. USA můžou tuto aktivitu postavit na hlavu zabavením těchto aktiv soudní cestou a zrušením dluhů jako kompenzace za pandemii koronaviru.
Těmito kroky by mezinárodní právo konečně posloužilo ve prospěch Spojených států. Nechme Čínu, ať žaluje USA, jejich spojence a rozvojové země za porušování mezinárodních pravidel. Ať dá Peking najevo, že tyto země nemají nárok na kompenzaci za to, že se Čína snažila ututlat propuknutí koronaviru. Nechme čínskou komunistickou stranu, aby se pokusila tvrdit, mimo své vlastní hranice, stejně jako v rámci nich, že může popřít zdravý rozum a vinit oběti svého provinění za největší ohrožení veřejného zdraví za poslední století.
