Česká ekonomika v posledních měsících pomalu, ale jistě opouští fázi expanze a přesouvá se do fáze zpomalení. Na několika klíčových ekonomických indikátorech, jako je průmyslová výroba, spotřeba domácností, export nebo měkké ukazatele důvěry, bylo v květnu k vidění, že ztrácí robustnost růstu. Co vstup do fáze zpomalení pro ekonomiku znamená? Předně, současný stav českého hospodářství je stále vysoko nad svým dlouhodobých trendem. Zároveň však ekonomika naráží na své (výrobní) limity, a proto není možné udržet mimořádně robustní růst posledních dvou let. Na druhou stranu, zpomalení neznamená recesi ani zaostávání za dlouhodobým trendem. Za současné situace je pravděpodobné, že po dobu následujících dvou let nebude potřeba téma recese vůbec nastolovat.
Růst průmyslové výroby je vhodný příklad k demonstraci, co zpomalení znamená, a naopak co neznamená. Průměr měsíčních hodnot meziročního růstu průmyslové výroby za roky 2016 a 2017 je 4,7 %. Od začátku letošního roku stejná statistika vykazuje pouze 2,7 % a za poslední 3 měsíce, při plném vědomím, že 3 pozorování není nikterak reprezentativní číslo, dokonce jen 1,8 %. Těžko argumentovat, že průměrný růst 2,7 % je znak výrazných cyklických problémů ekonomiky. Na druhou stranu, v porovnání s roky 2016 a 2017 se pokles zdá být patrný.
Pro srovnání podmínek, v jakých průmysl v roce 2016 operoval, je vhodné připomenout kondici trhu práce. Podíl nezaměstnaných byl v lednu 2016 na úrovni 6,4 %. Průměrný podíl nezaměstnaných za celý rok 2016 pak dosáhl více než 5,5 %. Dnes, kdy podíl nezaměstnaných klesl pod 3 %, je situace odlišná. To potvrzují i data o bariérách růstu firem v průmyslu. Zatímco na začátku roku 2016 vnímalo nedostatek zaměstnanců jako bariéru růstu 12 % firem, v dubnu letošního roku jde již o 35 % – absolutně nejvíce v historii šetření (na přelomu let 2007 a 2008 šlo „pouze“ o 25 %). Za takových podmínek není překvapením, že tempo růstu průmyslové výroby zpomaluje a s ním i růst celé ekonomiky.
Data zveřejněná tento týden jsou konzistentní s představou zpomalující ekonomiky a vyčerpaným trhem práce. Do hry se navíc dostává otázka měnových podmínek. Konfrontace očekávání centrální banky s realitou není lichotivá, ať už jde o inflaci nebo kurz koruny. Nutno podotknout, že rozpor je ovlivněn především zahraničním faktorem, ať už cenou ropy nebo nejistotou panující na finančních trzích. Zároveň bankovní rada ukázala flexibilitu, když jednomyslně rozhodla o zvýšení úrokových sazeb již v červnu, zprávě o inflaci navzdory. I tak se koruna neposunula směrem k silnějším hodnotám. V důsledku slabé reakce domácí měny a výhledově vysoké inflaci někteří ekonomové dokonce vidí jako reálné, že další nárůst sazeb přijde ještě v létě. Pokud by se tak nestalo, podzimní data zasedání bankovní rady (konec září nebo začátek listopadu) jsou již velmi pravděpodobná. Nejistotou zůstává chování ECB a její příslib čekat se zvyšováním sazeb na léto příštího roku. Za současných podmínek vnímáme existenci šance, že ECB nenechá úrokovou sazbu další rok bez zásahu a svůj příslib poruší. Snížení úrokového diferenciálu by pak ČNB uvolnilo ruce pro další utahování měnových podmínek.
Zatím není na stole důvod, proč bychom se měli aktivně obávat konce pokračujícího růstu tuzemské ekonomiky. Zároveň je ale pravděpodobné, že nejrychlejší tempo růstu máme v tomto hospodářském cyklu za sebou. Vyhlídky na růst HDP za celý rok, ač o poznání slabší než v minulém roce (4,5 %), dosahují více než 3 %, alespoň podle analytiků oslovených ČNB. Nejoptimističtěji tak lze hledět pouze na zpomalené indikátory (například data z trhu práce), které zaostávají za vývojem ekonomiky (HDP). Meziroční růst průměrné mzdy dosáhl svého vrcholu pravděpodobně na přelomu roku, ale dnešní dynamika růstu mezd se stále drží vysoko. Navíc v kombinaci se strukturou tuzemské ekonomiky a trhu práce je možné, že vysoká dynamika mezd bude pokračovat minimálně ve zbytku letošního roku.
